„Základem je pec rozpálená na téměř osm až devět set stupňů,“ říká Milan Zátko, vedoucí hlubočepské provozovny společnosti Gaen, která jako jediná v hlavním městě uliční cedule, čísla popisná i orientační vyrábí. Zátko tu pracuje již více než patnáct let, takže o výrobě ví už všechno.
„Plechy, které jsou v surovém stavu, se ošetří po obou stranách základním tmavým smaltem. Vždy se musí vypálit při teplotách 800 až 900 °C. Podle počtu barev se pak nanáší další vrstvy, ve stejném počtu se pak také vypalují. U uličních cedulí je vlastně poslední barvou, která se nanáší a vypaluje, bílá,“ popisuje nejzákladnější způsob výroby Zátko.
Smalt je prášek, jehož zrnitost je podobná přibližně polohrubé mouce. Ze 70 až 80 procent ho tvoří křemičitý písek, jíly a barviva. Pro práci v detailech se mísí s vodou.
Jednou se stálých zaměstnankyň hlubočepské provozovny je Zdena Jačková, která zrovna dokončuje orientační ceduli pro mimopražský penzion.
„Tehdy jsem nastoupila do provozovny na Letnou z nouze, protože dcera šla do první třídy a ve smaltovně byla dobrá pracovní doba,“ vzpomíná na dobu zhruba před čtyřiatřiceti lety. U práce, která vyžaduje cit pro detail a pečlivost, vydržela ale dosud.
O cedule mají zájem i cizinci
U vedlejšího stolu její nejmladší kolegyně začišťuje bílé písmo orientační tabulky s označením 7a tak, aby destička mohla jít zanedlouho na poslední vypálení do pece. Čistí buď jemným kartáčkem, nebo tenkou dřevěnou špachtličkou, aby se linie a vrstva smaltu nepoškodila.
„Poměrně hodně zakázek děláme cizincům, kteří v Praze pracovali a mají k ní citový vztah. Když třeba po třech nebo pěti letech končí, tak to, co jim přijde nejcharakterističtější, jsou uliční cedule,“ doplňuje Zátko.
Ve smaltovně vyrábějí i různé výzdoby pro interiéry domů, desky pro chráněné krajinné oblasti, státní hranici. Vytvořili ale i velký ciferník pro limnigraf, který stojí na pražské Výtoni u železničního mostu, nebo nápis pro žižkovský Palác Akropolis.
Do zahraniční vyvážejí třeba domovní čísla pro budovy v Hamburku, smaltovaná stínidla na pouliční lampy do Skandinávie, nebo označení domů v ruských lázeňských střediscích. Nedávno vytvářeli ceduli i pro švýcarskou skupinu motorkářů, kteří chtěli mít ve znaku helvétský kříž i postavu Viléna Tella s kuší.
O stůl v hlavní výrobní místnosti stojí opřená i nová nárožní deska s komplikovaným názvem: PARK MAXE VAN DER STOELA. Ten vznikl při výstavbě tunelu Blanka u potoka Brusnice. Je pojmenován po nizozemském ministru zahraničních věcí Maxi van der Stoelovi, který byl prvním západoevropským politikem, který se v Praze setkal se zástupci Charty 77, konkrétně jejím mluvčím profesorem Janem Patočkou.
