„Johan Cruyff zemřel po těžkém boji s rakovinou pokojně v Barceloně obklopen svou rodinou,“ stojí na webových stránkách Cruyffovy nadace. Smutná zpráva se rychle rozlétla do světa.
Přišla náhle a nečekaně. Lékaři diagnostikovali Cruyffovi rakovinu plic loni v říjnu, ale v únoru v tiskovém prohlášení uvedl, že po sérii léčení má pocit, že v poločase vede 2:0. Už dávno přestal kouřit, žil zdravě a věřil, že těžký zápas skončí jeho vítězstvím.
Nestalo se.
Fotbal v Cruyffovi ztrácí jedinečnou osobnost, málokdo toho dokázal tolik, jako on. Coby hráč zářil v 70. letech minulého století, kdy třikrát vyhrál Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy.
Jeho hubená postava mezi protihráči tančila, delší tmavé vlasy za ním vlály. Byla radost ho sledovat. I pro ty, kteří ho nezažili, je z nekvalitních televizních záběrů patrné, jak velký talent Cruyff měl.
Často dokázal přejít s míčem přilepeným u nohy přes několik soupeřů, ale nefrajeřil na úkor týmu. Vymýšlel originální řešení, ze kterých spoluhráči těžili. A také sám skvěle zakončoval. I když většinou nenastupoval přímo na hrotu, nastřílel za mateřský Ajax Amsterdam ve 240 utkáních 190 branek. Fantastickou bilanci má i v nizozemské reprezentaci: 48 startů, 33 gólů.
Proč měl na dresu číslo 14?Kromě delších vlasů a hubené postavy byla poznávacím znamením Johana Cruyffa také čtrnáctka na zádech. Proč hrál právě s tímhle číslem, ve své době neobvykle vysokým? Šlo o památku na podzim 1970, kdy kvůli zranění vypadl ze základní sestavy Ajaxu a do ligového utkání s Eindhovenem nastoupil jako střídající hráč právě s číslem čtrnáct. Výrazně přispěl k vítězství Ajaxu 1:0 a od té doby se stalo „náhradnické“ číslo jeho symbolem. |
S Ajaxem vyhrál třikrát Pohár mistrů evropských zemí, reprezentaci dotáhl až do finále mistrovství světa 1974. Právě za jeho éry se zrodil styl, kterému se začalo trefně říkat „Totální fotbal“.
Trenér národního týmu Rinus Michels tehdy hráče v poli učil, aby v každé situaci byli schopni převzít roli kteréhokoli spoluhráče, takže se stíraly rozdíly mezi obránci, záložníky a útočníky.
To ústilo v krásný ofenzivní fotbal a Cruyff byl jeho hlavním představitelem, kolem něj se v nizozemském týmu vše točilo. Pro jeho přesnost a účelnost mu dokonce začali říkat „Pythagoras v botách“.
To už válel za Barcelonu, kde odehrál pět let a fanoušci ho milovali. Vyhrál ligu i španělský pohár, pak překvapivě kariéru ukončil. Ale po pár měsících rozhodnutí změnil a vydal se za novým angažmá do Spojených států.
V osmdesátých letech se ještě krátce do Španělska vrátil a nastupoval za Levante, pak šel zpátky domů, do Ajaxu. Kariéru ale uzavřel paradoxně v sedmatřiceti jako hráč konkurečního Feyenoordu, se kterým na rozloučenou vyhrál ligu (podesáté v kariéře) i pohár.
Poté se vrhl na trénování. Opět se vrátil do Ajaxu, pak i do Barcelony, kterou dovedl v roce 1992 k prvnímu triumfu v Poháru mistrů v klubové historii. V letech 1991-94 slavil čtyřikrát v řadě mistrovský titul. V klubu vedl i syna Jordiho, který talent zdědil: otcovy slávy sice nedosáhl, ale kromě Barcelony nastupoval třeba za Manchester United.
Na lavičce katalánského klubu vydržel Cruyff osm let, až do roku 1996. Právě jeho fotbalová filozofie položila základy pro nejúspěšnější éru klubu, jejímž symbolem se stal jeho bývalý svěřenec Pep Guardiola.
Trenérskou kariéru ukončil brzy, vinou přetrvávajících problémů se srdcem. To kvůli nim přestal v roce 1991 kouřit, i když dřív nedal bez cigarety ani ránu. Místo toho začal cucat lízátka a podporovat protikuřácké akce.
U fotbalu ale zůstal celý život: stal se komentátorem, analytikem a věnoval se vlastní nadaci, která pomáhá mladým fotbalistům a chudým či handicapovaným dětem.
Nechal za sebou hodně odvedené práce. A celému fotbalovému světu teď bude chybět.
