Motiv následujícího rozhovoru se zrodil už koncem února. Při soustředění ve slovinské Pokljuce byla Gabriela Soukalová tělesně i duševně opotřebovaná z tuhé přípravy na březnové mistrovství světa. V jejím hlase se odrážela nezměrná únava.
„Já už se o biatlonu teď ani nechci bavit,“ přiznala tehdy. Proto jsem vzápětí navrhl: „Tak spolu jednou uděláme rozhovor jen o malování, o architektuře, o zpívání...“
„Jo, super. O umění, o klucích, o jiných sportech. To mě bude mnohem víc bavit,“ hned se nadšeně chytla.
Večer poté, co se stala vítězkou Světového poháru, jsme tedy usedli do pohodlných křesílek sibiřského hotelu. A vzniklo povídání, které se řídilo jedním základním pravidlem: Slovo BIATLON je zakázané.
Bavilo nás to oba.
Kdybyste se mohla přenést před obraz, který vystihuje vaši náladu, který by to byl?
No, ještě před startem závodů na Sibiři nejspíš galerie Edvarda Muncha.
A jeho poněkud depresivní díla?
Právě. V takovém rozpoložení jsem se tehdy nacházela. K mé náladě se hodil jeho obraz Výkřik, postava držící se za hlavu a s otevřenou pusou. Zato teď bych si dala spíš Clauda Moneta. Pohodička, krajinka, imprese.
Pokud vím, máte radši expresionisty než impresionisty.
To jo. Ale zrovna mám chuť na něco vážně romantického. Tyhle velké výkyvy nálad k mé povaze patří, což mě hrozně štve. Těžko to ovlivňuju. Jak jsem zjistila i ve svém okolí, tak lidé, kteří jsou na něco extra nadaní, bývají vždycky nějak ujetí.
Vy jste ujetá?
Extrémně.
Jak se to ještě projevuje?
Ať přijdu kamkoliv, připadám si, že tam moc nepatřím. Že jsem úplně jiná. U málokterých lidí, se kterými jsem na sportovištích, mám pocit, že jsme naladěni na stejné vlně. Asi i proto, že jsem dost načichlá tím uměním.
Sama nejraději kreslíte portréty. A vašim nejoblíbenějším malířem je Vincent van Gogh. Snažíte se z jeho četných portrétů i učit?
Nejen z nich. Celý van Goghův osobitý styl se mi moc líbí. Jeho obrazy jsou něco mezi malířstvím a sochařstvím, s nesmírně vysokým reliéfem barvy. To mi hlava nebere, jak dlouho mu to muselo schnout, když vycházím z vlastních zkušeností. Van Gogh nechal v díle obrovský kus svého já.
Až se to podepsalo i na jeho duševním zdraví.
Určitě. Jeho životní příběh je jedním z nejvíce dechberoucích lidských osudů, které jsem kdy slyšela.
Gabriela SoukalováGabriela Soukalová se narodila 1. listopadu 1989 v Jablonci nad Nisou. Od 9. třídy se věnuje biatlonu, až do roku 2013 ji trénovali rodiče. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu a následně i vyšší odbornou školu, obor ražená mince a medaile. Vybojovala dvě stříbra na zimních olympijských hrách v roce 2014 i zlato a stříbro na mistrovství světa v roce 2015. O minulém víkendu se stala absolutní vítězkou Světového poháru. Jejím partnerem je badmintonista Petr Koukal. |
Byla jste už v pařížském Louvru?
Bohužel ne. Hrozně jsem chtěla. Vybírala jsem na letošní jaro letenky do Paříže, chtěla jsem tam po sezoně vzít i rodiče. Táta umí francouzsky, přitom nikdy v Paříži nebyl. Jenže potom došlo k těm atentátům a já se trochu začala bát. Proto jsem zatím cestu odložila. Ale měla jsem v životě štěstí, že jsem viděla nádherné galerie v Římě, Assisi, Orvietu. Italské umění mě nadchlo.
Jak dlouho dokážete stát v galerii před obrazem, který vás osloví?
Velmi dlouho. I proto do nich nejradši chodím sama. Potřebuju na tyhle věci čas. Přemýšlím nad každým detailem a dokážu si tím čistit hlavu.
I při vlastní malířské tvorbě si dáváte na čas?
A jak! Jsem příkladem typického piplala. Precizní, pečlivá. Nepatřím mezi nadané lidi, kteří dovedou malovat takové ty švihovky. Vždycky jsem se to snažila dohánět pílí a časem.
Váš přítel Petr Koukal mi líčil, jak jste schopna zastavit se v Praze před nějakým domem a 10 minut mu vykládat o jeho architektuře.
To je pravda. Na střední škole jsem měla bezvadnou paní učitelku Kleknerovou. Dávala mi sice až do maturity neskutečné kapky, ale já jsem jí za ně vděčná. Díky ní jsem se naučila milovat umění, včetně architektury.
Jaký sloh máte nejraději?
Mým oblíbencem je Bernini, který ve Vatikánu dotvořil i náměstí před bazilikou svatého Petra. Ale jinak obdivuji renesanční umělce. Skok mezi gotikou a renesancí mi připadá jako pořádně velký a ti, kteří ho provedli, jsou pro mě obdivuhodní. V renesanční jednoduchosti nacházím krásu.
Autogramiáda Soukalové a kolegů z týmu přilákala tisíce lidí:
21. března 2016 |
A také jste renesanční ženou, jak Petr Koukal tvrdí, jste tedy jakýsi všeuměl ve stylu Leonarda da Vinci. Ten navrhoval dokonce i létající stroj.
Tak to by nešlo, vážně ne. Co se týče matematiky, mám těžké nedostatky. Mé znalosti byly natolik podprůměrné, že to byl i jeden z důvodů, proč jsem šla studovat uměleckou školu. Tam byla matematika lehčí a jen do druháku. Když jsem s ní skončila, šlo o jeden z mých nejšťastnějších dnů.
Nevadí, da Vinci pro změnu možná neuměl zpívat. Vy jste zpěvem poprvé poodhalila na veřejnosti své umělecké sklony.
Jenže poslední dobou nemám moc času se mu věnovat. Takže si zpívám občas jen pro radost, třeba i ve sprše.
Zato na mistrovství světa v Oslu jste zaníceně hrála na klavír Smetanovu Vltavu.
Já si všechny tyhle umělecké věci mimo sport vážně užívám. Rodiče mi v tomhle směru dali velký základ.
Moment, vaši rodiče byli především náruživí sportovci a trenéři.
Když jsem ale odmalička ráda kreslila, mysleli si, že jsem výtvarně nadaná. Pořád mě přihlašovali na nějaké výtvarné a potom i hudební kroužky. Můj děda hrál v kapele na saxofon, taťka na klavír, mamka taky.
Maminka? Ta rázná žena?
Jo, asi pět let. Taky mi to k ní moc nesedí. I mě dali rodiče na klavír. Jen mě tam moc nebavilo hrát podle not, spíš jen podle sluchu. Když jsem občas nestihla nacvičit etudy, tak jsem prostě zaimprovizovala. To mě bavilo. Na rozdíl od sportu. Tehdy jsem ještě rodičům zazlívala, že mě nutí chodit na tréninky.
Jak to tak poslouchám, musela jste mít v dětství každý den na programu trénink nebo kroužek.
Přesně tak. Rodiče chtěli, abych byla pořád zaměstnaná. I o víkendu. Přes den jsem s našima šlapala na kole, večer cvičila na klavír a k tomu se dost učila, protože jsem dyslektik, špatně jsem četla. Já byla odmalička celkově taková zabržděná (směje se). A pro všechny ty aktivity jsem ani neměla čas na nějaké kamarády. Ostatním dětem jsem záviděla, že si venku hrajou.
A co kluci? Jaké typy vás později nejvíc přitahovaly?
Celou střední školu jsem měla přátele spíš umělecky zaměřené. Pak mi začalo vadit, že si nemám s kým zasportovat, tak jsem pro změnu začala inklinovat spíš ke sportovním typům. Ale rozhodně nejsem z holek, které si u kluků příliš zakládají na vzhledu.
Gabriela Soukalová a její módní kreace
Jaké vlastnosti tedy u svého partnera hledáte?
Aby byl chytrý, abychom se měli o čem bavit, aby uměl naslouchat, aby měl charizma. A teď jsem ho našla. Lepšího, než jsem si představovala.
Kdysi jste mluvila také o uhrančivých očích francouzského biatlonisty Martina Fourcada.
Ale můj Péťa je má ještě uhrančivější, opravdu.
Užíváte si, když s ním nějaký sport provozujete pouze rekreačně?
Jo, jen je nevýhodou, že ať děláme cokoliv, Péťa mi musí ukázat, že má navrch. Takže i když si chci jen vyjet, jedeme hroznou pilu, protože mi potřebuje předvést, že mě předjede a porazí. Ale já mu celkem rozumím.
Zasoutěžte si s ním ve střelbě.
Když on je i na ni hrozně talentovaný! Jeho děda s babičkou byli myslivci, asi to mají v rodině v ruce.
Jaké sporty vás ještě baví?
Beachvolejbal. Ačkoliv když jsem ho naposledy na pláži zkoušela, můj partner se mohl umlátit smíchy, protože jsem ho předtím x let nehrála a trvalo mi asi tři dny, než jsem se do toho dostala. Taky dost plavu, nebo občas jezdím na koni. Chodívala jsem i do jízdárny. Ale okolo 16 let jsem přibrala dost kil a koukám, že ostatní holky jsou tam hrozně lehké. Tak jsem si z lásky ke zvířatům dala zpátečku, aby ti koně pode mnou netrpěli.
Petr Koukal i váš tatínek vyhráli boj s rakovinou. I proto často hovoříte o tom, jak chcete nemocným lidem pomáhat a dodávat jim kuráž?
Ano. Táta měl před pár lety rakovinu jater, už jsme ani nevěřili, že by to mohl zvládnout. Ale štěstí při něm stálo a vyvázl. I Petr si prošel podobnými problémy. Jsem k lidem s takovými životními osudy hodně empatická. Ráda bych pomohla komukoliv. Také tím, jak závodím, jak se na trati rvu a jak se mi občas něco podaří, bych chtěla lidem se zdravotními problémy dodávat odvahu a důvěru v sebe sama. Že když si člověk něco zamane a tvrdě za tím jde, tak to nakonec i dokáže.
Co si myslíte o současném světě a jeho problémech?
Přijde mi občas šílený. Na jednu stranu si říkám, jak velké možnosti lidem dává třeba takový internet, ale na druhou stranu mě občas napadá, že někdy by nám bylo lépe bez něj. Aby všechno nebylo až tak provázané.
Potom byste se raději vrátila časem do světa van Gogha, Moneta nebo Berniniho?
Někdy ano. Mrzí mě i to, že člověk je z médií nucen vnímat víc negativních než pozitivních zpráv. Spousta lidí tím ty negativní nálady v sobě přiživuje, nechají se nakazit. Je důležité, jak si každý své vnímání světa a života uzpůsobí. A všechno je lepší, když se člověk nezapomene smát.
Lidem byste tedy vzkázala: Život je dar, je jedinečný, užijte si ho?
Stoprocentně. Užírat se tím, co nemáte nebo co je špatně a co neovlivníte, je ztráta času. Zamyslete se, jak rychle čas letí, a řekněte si, že máte jedinečnou šanci něco tady za sebou zanechat. Pomáhejte těm, kteří to potřebují. Najděte si životní smysl a cíl a jděte za ním.
