RECENZE: Já, Olga Hepnarová. Osamělá lesba, až potom vražedkyně

  • 31
Mladá žena v roce 1973 úmyslně najela nákladním vozem do davu lidí. Osm z nich zabila, dostala trest smrti oběšením. Její osud nyní přináší do kin film Já, Olga Hepnarová.

Jaký je? Přinejmenším zajímavý, třebaže účinkuje silněji jako portrét než coby případ. I proto, že hlavní výhru našel v představitelce hlavní role, jíž je teprve třiadvacetiletá polská herečka Michalina Olszańska. Opravdu výtečná, střídmá, ukázněná, výrazově přesná – přitom před kamerou stála poprvé před čtyřmi lety.

Režisér Tomáš Weinreb dal svou fascinaci Olgou Hepnarovou najevo mnohem dřív, už ve studentském dokumentu Všechno je sračka, který zaznamenal vyprávění či spíše nadávání někdejšího druha vražedkyně Miroslava Davida. Tehdy se zrodil jen záznam čiré exhibice, Weinreb si jej však mohl připsat jako další položku do sběru materiálu, který nyní s Petrem Kazdou přenesli do hraného dramatu.

Pravda je, že do projektu vstoupili s jasnou představou, ztělesněnou už volbou polského kameramana Adama Sikory, jenž má Českého lva i cenu českých kritiků za Ondříčkův snímek Ve stínu. V něm vykreslil atmosféru filmu noir, v projektu Já, Olga Hepnarová razí styl černobílého minimalismu, jenž k divákům nezvyklým na artové vyjadřovací prostředky není sice nejvstřícnější, nicméně o to účinnější.

Především však obrazová stylizace ladí s projevem Olszańské, vypovídajícím téměř beze slov o jejím vidění světa, kde se cítí být ukřivděná, ponižovaná, přehlížená a nekonečně osamělá. Od první scény, kdy odmítá vstávat do školy, načež se pokusí zabít, je zřejmé, jak dokonalý typ herečky tvůrci vybrali. Tak trochu přivolá vzpomínku na jinou krajní úlohu, již sehrála její krajanka Karolina Gruszka v českém filmu 3 sezony v pekle. Hepnarová v podání Olszańské je docela půvabná, ale současně „divná“, v očích má něco, čím odpuzuje, i kdyby jí snad někdo chtěl pomoci. Ani matka nebere její nedokonanou sebevraždu vážně: „Na to nemáš pevnou vůli.“ Na psychiatrii zažije drsné zacházení i první lesbické výjevy, které postupně přerostou v dominantní motiv filmu. Kamera vidí jejíma očima výhradně zmar a hnus; čte si Greenova Tichého Američana a ze slov „sama jsem šťastná“ se klube přezíravost coby reakce na vyděděnost.

Právě na kresbě charakteru Hepnarové má herečka zásadní podíl. Když se dívka vzepře, že nepůjde do tanečních, a odstěhuje se od rodičů do odlehlé chatky, může to být pořád ještě běžný pubertální rozmar, výraz generačního vzdoru, jenž silácky zakrývá vnitřní nejistotu.

Hepnarová

Klackovitost v gestech, klátivá chůze, povislá ramínka, zavilá urputnost, s níž křehká dívka vláčí těžké pneumatiky před očima líných kolegů v práci, to vše jsou znaky, které ještě nemusí ústit ve vražednou nenávist – ale herečka je k této hranici milimetrově posouvá.

Jako zvířátko

Že neví, co se sebou, je ryzí součást portrétu. Ale tápání, jestli ji přitahují muži, nebo ženy, zdůrazňuje film až příliš okatě, jako by spekulativně sázel na lacinou festivalovou módu příběhů o hledání sexuální identity. Přesto nutno uznat, že třeba tanec dvou žen je natočen s výbušnou dávkou erotiky a že zamilovaná Hepnarová poskytuje své představitelce novou bohatou zásobu výrazových odstínů. Je rozechvělá, dychtivá, neohrabaná, neodbytná, zranitelná jako zvířátko odhozené do škarpy, které ke svému zachránci přilne až chorobně, a cítí-li se pak zrazeno, vycení zuby.

Přes citovou posedlost sbírá film pro svou hrdinku drobty sympatií, ale způsob, jakým umocňuje, obměňuje a rozmnožuje doslovnou dráždivost četných sexuálních scén včetně masturbace, výsledný účinek naopak zužuje, oslabuje a významově oklešťuje. Jako by příběh soustředěný na lacinou nahotu kolem hledání partnerky podsouval tezi, že se Hepnarová mstila socialistickému zdravotnictví, které jí nedokázalo opatřit milenku.

Já, Olga Hepnarová

65 %

Česko / Polsko / Francie / Slovensko, 2016, 105 min

režie: Tomáš Weinreb, Petr Kazda

hrají: Michalina Olszańska, Marika Šoposká, Klára Melíšková, Petra Nesvačilová, Jan Novotný, Lukáš Bech, Juraj Nvota, Pavel Neškudla, Gabriela Míčová, Marta Mazurek, Roman Zach, Ondřej Malý, Martin Pechlát, Malwina Turek, Magdaléna Borová, Zuzana Stavná, Martin Finger, Martina Eliášová, Viktor Vrabec

Kinobox: 64 %

IMDb: 6.6

Naštěstí však doba 70. let, podprahově i po stránce rekvizit věrná, vytahuje politickou kartu jen minimálně, bez plakátových hesel. Rodiče, šéfové, lékaři, nikdo vlastně neví, co s ní, takže si zpustlou ženu, jež stále působí jako dítě, pouze předávají a myjí si nad ní ruce. Přesto, chválabohu, ji film neomlouvá.

Ovšem začíná váznout, sotva hrdince najde přítele a přes vraždu nasnímanou přímo, rázně a bez ozdob ji vede k popravišti. Dosud nebyly ostatní postavy podstatné, jako by existoval jen její svět – ale čím více ji finále obklopuje lidmi a nutí mluvit, byť na základě reálných soudních spisů, tím víc se původní nálada ztrácí a místo k vyvrcholení vede k nudě. Právě tady se pak projeví zrádnost filmu budovaného záměrně bez emocí; zaujme, vede k debatám, budí respekt, ale osobněji takřka nezasáhne.