Petr Stehlík stoupá vzhůru po moderním schodišti, které při nedávné padesátimilionové rekonstrukci v objektu vyrostlo. S ním míří vzhůru i jeho žena, která mu po dva dny bude asistovat při čištění díla složeného z více než 500 skleněných dílů.
Ještě před jejich příjezdem technici odstranili sarkofág z tvrzeného skla, chránící model v útrobách věže. „Tady je to pořád nahoru, dolů,“ podotýká s ironií Hana Stehlíková, když po desítkách schodů opět klesají okolo modelu.
Očista skleněného díla je posledním pozůstatkem po náročné opravě renesanční památky. Autoři ho totiž loni instalovali souběžně se stavebními pracemi a model pokryla vrstva prachu a tu se loni kvůli náročnému provozu nepodařilo odstranit.
„Počítám, že model by se měl čistit jednou za pět nebo deset let. Tyhle nečistoty se sem dostaly ještě před tím, než ho zaklopili sarkofágem. Věž jsme tady kompletovali asi tři dny a nahoře se ještě vrtalo a uklízelo. Nacházíme tu i půlcentimetrové kamínky, hlavně na římsách je to šílené,“ říká Petr Stehlík s hadříkem v ruce.
Loni zakázal, aby skleněný model čistil někdo jiný. Chce ho udržovat sám, aby měl jistotu, že jeho dílo nikdo nepoškodí. „Tak se tady třeba uvidíme zase za pět let,“ vtipkuje se štaflemi v ruce. Ze země už má hotovo a chystá se do výšky.
Bílá věž v Hradci Králové má za sebou půldruhého roku oprav. Připomene historii města pomocí moderní techniky (11.3.2015).
Jeho model Bílé věže měří 3,6 metru. Žádné speciální náčiní k čištění nepoužívá. Nejhrubší nečistoty vysál hubicí s jemným kartáčem, menší prachové částice stírá mikrotenovým antistatickým hadříkem. Aby sklo očistil dokonale, nastříkal celou věž acetonem, který nenechává šmouhy a dobře se stírá. Výpar z oblaku těkavé látky byl však natolik silný, že oba „čističe“ na chvíli vyhnal na vzduch.
Petr Stehlík stoupá po štaflích vzhůru a hadříkem leští kopuli. Má nasazeny rukavice, aby sklo nepoškrábal, a pečlivě dbá na to, aby neodlomil žádný detail. Snaží se zabrat každý záhyb skleněné střechy, včetně makovice. V průchodu ke kapli sv. Klimenta leží podivná modrá hadice.
„Tu jsme přikládali k odtahu z vysavače, aby nám vyfukující vzduch nevířil prach, ale foukal jinam. Tady nahoře jsou ta nejméně dostupná místa. Část nad bání byla původně kulatá. Celou jsem ji musel vybrousit, aby z ní byl osmihran. Pak se to ještě pískovalo,“ vzpomíná na tvorbu více než tunu vážícího modelu Stehlík. Právě pískování vytváří ve věži světelné efekty. Zatímco čirým sklem světlo projde, matné prvky se rozsvítí.
S věží autoři nemanipulují. Její rozebrání není nutné, protože nemá okna, kudy by se dostal dovnitř prach. Hlavní stěny tvoří čtyři skleněné desky, okna jsou jen v té vnější. Každé patro váží okolo 150 kilogramů. Spojuje je průhledná distanční guma, která mírní otřesy a zajišťuje, že se vrstvy skla nepohnou.
Přesto je uvnitř prach, dostal se tam ještě při sestavování modelu. „A tady leží mrtvý brouček. Musel se tam dostat už loni,“ ukazuje sklář na matné schodiště ve výši ciferníku, „nejspíš tam zůstane až příští opravy věže.“
