Česko-slovensko-polský Rudý kapitán vstupuje do našich kin v české verzi, jíž u některých postav lehce ubližuje dabing, a s označením detektivní thriller, které těžce kulhá. Jakápak detektivka, když hned od nálezu mrtvoly z roku 1985 se stopami mučení včetně hřebíku v hlavě je jasné, že stopa vede k StB. Jenže se píše rok 1992, Československo stojí před rozdělením a bývalí estébáci už v tichosti podnikají – tedy kromě těch, kteří ve finále Rudého kapitána vtrhnou na koleje s flintami.
Aby nevznikla mýlka: po žánrové stránce je film natočený zručně, na to, že jde o režijní debut Michala Kollára, až překvapivě, byť se z něj dá vyčíst divácká poučenost zahraničními vzory.
Jenže v tom právě spočívá problém. Nátěr stylu noir či drsné školy s všudypřítomnou marností, omšelostí, prohnilostí, zahořklostí a obecnou rezignací na vůkolní rozpad hodnot působí přece jen jinak s Philem Marlowem než s jediným spravedlivým, byť už předlistopadovým policistou – hraje ho Polák Maciej Stuhr, který se postaví kolegům z bývalé tajné policie.
A právě tak se oči zdráhají přijmout v rolích cynických posluhovačů minulého režimu Michala Suchánka s pistolí či Oldřicha Kaisera, jenž na protivníka tasí vývrtku. Přitom oba hrají v mezích možností dobře, ovšem jejich smrtící zavilost utopenou v krvi lze těžko brát vážně. Sám sebe totiž Rudý kapitán vážně bere – až příliš.
Ve chvíli, kdy se nitky spiknutí posunou od postavy faráře, poslední a důstojné role Ladislava Chudíka, mezi vysoké církevní hodnostáře, začne si divák připadat jako v zašifrované zápletce od Dana Browna – jenom bez překvapivé pointy, zato s nadílkou morality. Za to ovšem nemůže film, nýbrž předloha Dominika Dána, na Slovensku populárního autora krimipříběhů.
Za vlasy přitažená historka oděná do obratné žánrové manýry tak balancuje mezi důvtipně budovanými obrazy, náladami či akčními scénami od únosu k požáru, o válce nervů nemluvě, a mezi vetešnickou sbírkou klišé, z nichž nejvíce zdržuje rodinka, kterou hrdina posedlý případem jako vždy zanedbává.
Možná v cizině přijmou Rudého kapitána jako kterýkoli jiný krimithriller, stravitelný přinejmenším večer u televize. Ale zdejší publikum se nemůže nesmát, když obávaní estébáci vyhlížejí jako z italské mafiánské operetky, řádí okatěji než Calverovi bandité v Sedmi statečných a jejich operační komando u vlaku nadělá paseku, na niž by si před svědky z řad civilistů netrouflo snad ani chicagské podsvětí za časů prohibice.
