RECENZE Už je tady zas: Hitler je tu zas. Jenže v režii Bruselu

K hercům, kteří ztělesnili Adolfa Hitlera, se přidružil Oliver Masucci. Představuje ho v německé komedii Už je tady zas, která přichází do našich kin.

Stejnojmenný knižní hit vychází z teze, že se Adolf Hitler nezabil, jen usnul – a probudil se až nyní. V Berlíně plném cizinců, v zemi, jíž vládne Angela Merkelová, jíž přezdívá „smuteční vrba“, ale kde si jeho tvář i myšlenky stále pamatují. Protože ho považují za Hitlerova imitátora, proslaví se a začne plánovat návrat do politiky.

Už je tady zas

60 %

Režie: David Wnendt

Hrají: Oliver Masucci, Fabian Busch, Christoph Maria Herbst

Německo, 2015, 110 minut

Kinobox: 68 %

IMDb: 7.0

Zní to zábavně, ale spíš než o komedii jde o satiru s prvky dokumentu, neboť režisér David Wnendt nechal snímat reakce kolemjdoucích na zjevení „Hitlera“ v ulicích. Čímž se film dostal do tradičních kleští německého zacházení s minulostí: legrace už ano, ale opatrně, odsud potud, s mírou a jasným odsouzením. Takže se snímek Už je tady zas láme ve dvě odlišné poloviny: první zosobňuje estrádní sled situací, do nichž se Hitler v moderní době dostává, druhá přechází v polopaticky důkladnou agitační moralitu včetně scény, kdy staronový vůdce vmete oponentovi do tváře: „Jaká propaganda? Jen jsem jasně sdělil své plány a Němci mě zvolili. Obyčejní lidé.“ Zdánlivě drzá provokace opět ústí ve věčné německé sebemrskačství; z opravdu ostré hrany snímek pokrytecky couvá, jako by vznikl v korektní režii Bruselu.

Goebbels se obrací v hrobě

Ale špatný není, jen poněkud bezradný. Dvě věci jej drží nad vodou. Předně herec s naprosto dokonalými gesty i dikcí, z jehož vystupování, jakkoli budí smích, podprahově čiší mrazivé osobní charizma. Když při svém prvním televizním vystoupení využije „sílu ticha“, dramatickou pauzu, která publikum znejistí a navnadí, ukazuje Masucci dokonale, jak Hitler uměl ovládat dav.

A k obrazovce se vztahuje i druhá opora snímku, neboť svět moderních médií si muž z jiného století nejen rychle osvojí a podmaní, nýbrž také trefně komentuje: „Televize je úžasný vynález, ale proč se v ní pořád vaří? Přece se musí dít něco zajímavějšího než tyhle blbosti! Goebbels se obrací v hrobě, ještě že se toho nedožil.“

Pak stačí, aby své kritické postřehy sdělil veřejnosti, která ho považuje za komika s vážnou tváří, a stává se hvězdou obrazovky i sociálních sítí. S Hitlerem se diskutuje i rapuje, Hitler zvedá sledovanost i reklamu, Hitler píše knihu a točí film, Hitler je prostě hit. Třebaže body ztrácí za zacházení se zvířátky...

V mezích zákona

Právě v drobných drsných detailech včetně epizody se psem má film největší sílu – třeba když scenáristický tým zábavné show s Hitlerem dostane za úkol vymýšlet anekdoty „klidně i o Židech“, když bývalý vůdce objevuje zhůvěřilost kuchařské show veganských neonacistů či zlenivělou nicotnost „své“ nástupnické strany NPD, neschopné akce. Tam jde k podstatě.

Zato průvodní romance Hitlerova objevitele je zhola zbytečná a vystavování vůdcova dvojníka na ulici účelové. Co se od něj čekalo? Že se lidé podiví, zasmějí, vyfotí se s ním a někdo dá najevo sympatie, z toho neplyne analýza společnosti. Spíše alibismus tvůrců, aby komedie nebyla náhodou jenom veselá; ve finále už směřuje do názorného plakátu „kus nácka je v každém z nás“.

V jedné scéně se televize za pořad s Hitlerem dočká udání. A film Už je tady zas jako by se právě před nařčením z propagace nacismu předem chránil: zábavou šokující v mezích zákona.