Je to krásný exemplář cihláku a je moc dobře, že ho zachránili,“ říká komínář Martin Fuchs. „Když bude hezké počasí, přesuneme se ještě do Chrastavy. Nejdřív to ale musím vyjednat s majiteli.“
Nebylo hezky, teplota šplhala lehce nad nulu, z šedého nebe padala omrzlice a i ze země bylo vidět, že ve výškách fouká. Přesto se Martin Fuchs dostavil na čas i se svou přítelkyní a parťačkou Klárou Pilíkovou.
„Lezeme nejméně ve dvou, ne víc než jeden komín denně a na stejný ne víc než třikrát,“ zahrnul mě informacemi, zatímco se společnicí podepisovali pro správce budovy papír, že se do akce pouští dobrovolně a na vlastní nebezpečí. Oba už zdolali za deset let, co komínaří, tisícovku objektů.
„Tenhle bude pro nás poprvé,“ těší se. „Je opravený a v dobrém stavu. Nahoře má stříšku, takže dovnitř neteče. Nedá se tam ale sednout jako ve scéně z Postřižin.“
S majiteli komínů se snaží dopředu domluvit. „Nabídneme i to, že zjistíme, v jakém je komín stavu, zdokumentujeme ho a vyfotíme. Nechceme, aby na nás někdo vyběhl s klackem a nadával nám,“ popisuje a s potěšením obhlíží cihlového fešáka.
Ten z výšky 48 metrů shlíží na zahrady a vily nejnoblesnější čtvrti v Liberci. Nekouří, saze neplive, a tak nikomu nevadí.
„V 19. století a na začátku století dvacátého byly komíny znamením prosperity, objevovaly se na pohlednicích a místní na ně byli pyšní. Čím víc komínů, tím víc fabrik, práce pro lidi a bohatší kraj. V tom Libereckém je jich skoro šest set, ale ubývají,“ vysvětluje a přistavuje k patě komína žebřík. Kramle totiž začínají ve výšce více než dvou metrů.
Komín patří mezi takzvané ubožáky, nemá ochoz
Za budovou se objevují další lidé. Že by obecenstvo? „Tak tohle fakt nebylo domluvené. Je to náš kamarád Jakub Štěpanovič, také komínář a profesionální fotograf. Ahoj, jdeš s námi? Nemám ale úvaz,“ oznamuje Fuchs. Vysokému mladému muži to zjevně nevadí a přidává se k lezcům. Na rozdíl od nich už liberecký komín lezl už před rekonstrukcí.
„Tak tři, čtyři metry od vrchu, zřejmě po zásahu bleskem, byl poničený. Byla vydrolená malta, nahoře rostl nálet. Dovnitř pršelo. Nahoře ho opravili. Dostal nový hromosvod, přetřeli kovové části, například kramle a obruče. Lázně postavili v roce 1902 a od 2. světové války na komín nikdo nesáhl,“ vypráví Štěpanovič.
Později se z karty komína v databázi Koda dozvídám, že lázeňský komín v Liberci patří mezi takzvané ubožáky, protože nemá ochoz. Přesto působí majestátně a podle Fuchse je cenný právě tím, že nemá ochoz a tedy ani žádné antény na něm.
Za pár minut už stoupají všichni tři lezci po kramlích na střechu a z ní na kužel komína. Lezou obdivuhodně rychle. Normálně by byli nahoře i dole během deseti minut, ale čekají ještě, až fotograf vyleze na střechu vedle, aby ulovil co nejlepší záběry.
Mrznou ve větru a připomínají mravence přilepené ke stěně. Ještě že se mohou opřít o oka, která po zhruba pěti metrech rámují celou cestu nahoru. Fuchs leze jako první a jako první se dotkne kola na vršku komína, kterému se říká dmychadlo.
K výškám a komínům máme respekt, říkají lezci
Nastoupí cestu zpět, protáhne se kolem partnerky a pouští ji nad sebe. Proleze i kolem kolegy a ten se zase vystřídá s dívkou. „Docela nebezpečný manévr,“ myslím si a jsem ráda, když se seřadí zase po jednom a vydají dolů.
Z kramlí padají kusy ledu. Vítr sílí. Když se poslední z lezců dotkne země, oddechnu si. „Bylo to namrzlé a nahoře foukalo, ale jinak skvělé,“ konstatují a vzájemně si potřásají rukama. I to patří k rituálu.
„K výškám a komínům máme respekt. Jsou lidé, kteří to párkrát zkusí jako adrenalin, ale rychle nás opouštějí, nejsme pouť ani bungee jumping. Na druhou stranu, všechno je o tréninku. Poprvé se vám klepou nohy, pak už míň a po desáté už si to začnete užívat. Vždycky ale musíte vědět, kde je hranice mezi lezením a hazardem. Když se třeba zdivo rozpadá, komín naklání, nebo když jsou kramle zrezavělé, že se prohýbají,“ říká Fuchs.
Komínáři mají svůj jazyk, pravidla i zálibu ve výškách. V celém Česku evidují 7 700 štíhlých krasavců od starých cihlových z doby industriální až po moderní betonové a plechové.
