Jedny narozeniny oslavil v Nairobi krátce poté, co s Jiřím Hanzelkou vylezli na Kilimandžáro. Dvaačtyřicátiny prožil v Indii u posvátných mužů u řeky Gangy. To bylo v roce 1961. „O rok později jsme byli na Sumatře a když mi bylo čtyřiačtyřicet, nesla nás právě loď z Indonésie do Japonska,“ vypráví Miroslav Zikmund. „Tehdy se mi od posádky dostalo Neptunova křtu. V den mých narozenin jsme pluli přes rovník, a protože mne se tato zkušenost dotkla poprvé, skončil jsem v lodním bazénu se slanou vodou!”
V neděli měl Miroslav Zikmund opět narozeniny, byly už sedmadevadesáté.
Ale nebyla to oslava v pravém slova smyslu. Brání se jim. Nechce tím ztrácet čas. A proto když mu přátelé chtějí popřát, vždycky to s sebou nese tajné plánování, přípravy a překvapení.
Oslavy „na koži“
Letos to bylo posezení u něj doma „na koži“. Vztahovalo se k setkáváním disidentů. Podlahu před velikou knihovnou totiž už od druhé expedice tandemu Hanzelka-Zikmund zdobí veliká hnědá medvědí kůže. Dostali ji darem od lovce na Kamčatce. V době “zakázanosti“, jak Miroslav Zikmund označuje dvacet let v klatbě komunistického režimu, se tady setkávali podobně postižení přátelé, spisovatelé a umělci a pokaždé, když někdo měl narozeniny, na tuto kůži poklekl a přijímal od ostatních gratulace. “Víte, i když to byla složitá doba, tak na ty okamžiky, kdy jsme se setkávali u mne doma, vzpomínám velice rád,“ řekl pan Zikmund. „To sepětí, jistota, že sobě navzájem můžeme věřit, to je něco, na co člověk nezapomene.”
Letos se tedy „na koži“ sešlo několik přátel, vzpomínalo se na minulost, mluvilo se o tom, jaký je svět dnes, a také co nás možná ještě čeká. Pan Zikmund přitom řekl, že dneska už by nemohli podobné cesty absolvovat, protože svět je neprůjezdný.
Kde jela tatra, se teď válčí
Má pravdu. Afriku by neprojeli. Tenkrát do ní vstoupili v Maroku, ale už hranice mezi Alžírskem a Tuniskem je dnes nebezpečná a plná teroristů. Pak je Libye, země rozvrácená občanskou válkou a zcela neprůjezdná. Každý kus pobřežní silnice, po níž tehdy jel jejich tatraplán, ovládá jiná milice.
3. září 2014 |
Somálsko je dneska úplně vyřízené a životu nebezpečné, v Jižním Súdánu je válka.
A co Asie, která přišla na přelomu 50. a 60. let: i tam by dnes skončili už na začátku. V Sýrii se bojuje, v Iráku je taky hořlavá půda, navíc by museli projet územím Islámského státu.
„Ten svět tenkrát byl lepší,“ řekl mi Miroslav Zikmund před časem a dodal: „Netvrdím to proto, že člověk rád vzpomíná na své mládí. Nikdo už dnes třeba nemůže zopakovat tu cestu, kterou jsme absolvovali přes Afriku my. Na rozdíl ode dneška tam byl klid a mír.“
Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě 1947 - 1950.
Okno do světa za drátěným plotem
Už je to tak dávno, když dva neznámí mladíci jednoho jarního dopoledne roku 1947 vyjížděli na cestu přes půl světa a přišlo se s nimi rozloučit jen pár přátel. Když vyjížděli podruhé v roce 1959, tentokrát do Asie, byly tam takové davy, že je esenbáci prosili, aby už probůh vyrazili. Mezitím se totiž stali spolu se Zátopkem nejznámějšími Čechy, národ je miloval, poslouchal v rádiu a četl jejich reportáže, později hltal i knihy. Byli oknem do světa za drátěným plotem.
S Jiřím Hanzelkou se stali jedněmi z nejvydávanějších českých spisovatelů. Jejich více než 6,5 milionu výtisků už asi nikdo nepřekoná.
Protože globalizovaný svět už ztrácí romantiku nepřístupných dálek, budou navždy největšími českými cestovateli, i když už je spousta Čechů, kteří projeli víc zemí než oni. „Na cestách jsem byl deset let, tedy deset let na kolech. A zemí bylo asi sto dvanáct,“ řekl mi Miroslav Zikmund v jednom rozhovoru pro MF DNES.
Ale Hanzelka a Zikmund udělali něco obrovského navíc. „Není důležitý počet zemí. Podstatné je, co z toho přivezete a uplatníte. Tedy jak to předáte jiným,“ řekl Zikmund.
Osmnáct společných knih bylo přeloženo do mnoha jazyků. K tomu natočili několik celovečerních filmů a 147 krátkých dokumentů. Čísla rostou: pan Zikmund vydává další knihy, nedávno vyšla dvojici H-Z kniha Past na rovníku, kdysi umlčená režimem. Teď s režisérem Petrem Horkým připravuje knižní vydání filmu Století Miroslava Zikmunda.
Mimochodem, nyní na serveru webcestovatelu.cz vychází něco, co ještě nikdo neviděl. Soukromé deníkové zápisky Hanzelky a Zikmunda z cest, ale třeba i z roku 1968 a z let, která následovala.
22. dubna 2014 |
Cestovní zápisky ukazují, že za neobyčejnými světoběžnickými zážitky byly občas úplně obyčejné věci. Jako třeba zápis ze startu asijské jízdy v roce 1959: „Vstával jsem v 6:00 nedospalý po včerejším celodenním balení a blokádě ve dvoře ČSAV (Šubert zamkl a šel si na pivo).“
Nebo třeba epizoda z pobytu v Egyptě, kterou v knize Afrika snů a skutečností nenajdete: „Zajímavý rozhovor s průvodcem, který nás považoval za německé zajatce. Nabídl nám práci, byt, stravu a manželky. Strávili jsme na vrcholu pyramidy kouzelnou noc. Ráno průvodce opakoval nabídky.“
Cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund sedí v Tatře 87, se kterou spolu s Jiřím Hanzelkou podnikli cestu do Afriky a Jižní Ameriky. (5. srpna 2014)
Cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund obdržel čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. (13. února 2014)
Cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund na snímku z února 2009
Krajan, který nevěděl, že byla válka
Když jsme spolu před časem mluvili, dali jsme si nejdřív trochu slivovice a zasedli jsme ke stolu u něj doma v knihovně nabité tisíci knihami. Byla tam ona kůže z Kamčatky. A pan Zikmund i v pokročilém věku působil chlapecky a aristokraticky zároveň.
Vyprávěl o tom, jak fotil mocného sovětského vůdce Brežněva nebo jak je přepadli v Etiopii lapkové, když projížděli s Jiřím Hanzelkou Afrikou („Musel jsem vystřelit do vzduchu z pistole,“ říká), což byla jediná opravdu divoká situace v tehdejší Africe, nebo jak tančili guatemalští Indiáni na schodech kostela ve městě s krásným jménem Chichicastenango.
Miroslav Zikmund
|
Když jsem mu řekl, že jsem tam byl také a ti lidé tam stojí i dnes, úplně pookřál.
A když jsem se ho zeptal, jestli nelituje, že zvolil tenhle život, tedy roky na cestách, kdy ho syn znal jen z fotek, řekl: „Absolutně ne. Kdybych mohl, tak bych to zopakoval. I se všemi chybami. Byl - a je to - bohatý život. Stojí to za to.“
Samozřejmě: bez cest by nebyly tak zvláštní zážitky, jaké se vměstnaly do deníkového záznamu s datem 20. 7. 1949 - Bajo Honda, Argentina: „Slováci z Jugoslávie mezi sebou hovoří španělsky, ale vůbec si nerozumí. Krajan, který přišel nedávno na legaci, vůbec nevěděl, že byla druhá světová válka. Hlasování při debatě o uspořádání slavnosti pro vyslance. Zástupce spolku Masaryk prohlásil: ‚Já jsem jediný rozumný člověk, tak se o tom hlasovat nemusí.“ Vzdálenost tu nehraje roli. Hostitel řekne: Počkejte, skočím pro pár flašek. Nastartuje fordku a jede šedesát kilometrů pro víno.“
Nejděsivější narozeniny
A taky zmínka o asi nejdramatičtějších narozeninách Miroslava Zikmunda. Byly v Riu de Janeiru, přímo na slavné pláži Copacabana. Ale lepší bude, když to odvypráví sám: „Bylo to v roce 1949, kdy mi bylo třicet. Nechybělo moc a už jsem nic dalšího slavit nemusel. Šli jsme si s Jirkou zaplavat a přiznávám, že jsem netušil, jak silně místní odliv táhne na otevřené moře. Po chvíli plavání jsem rozpoznal, že se mi vzdaluje břeh a hlavně, že se mi k němu nedaří vrátit! Za všech sil jsem musel zabrat, až jsem se naprosto vyčerpaný doslova dohrabal na mělčinu. Jirka myslel, že mne bude muset oživovat. Vidíte to, lidé se nás často ptají na havárie, nebezpečnou zvěř nebo domorodce a člověk může velmi snadno umřít kvůli banální chybě.”
Naštěstí se to nestalo a Miroslavu Zikmundovi bylo právě sedmadevadesát.
