Ten scénář je samozřejmě hypotetický. Estonsko, Lotyšsko i Litva jsou členy NATO. A smyslem samotné existence Aliance je brát útok na jednoho svého člena jako útok na všechny, takže by to - i pro Rusko - bylo bezprecedentní sousto.
Dvorní think-tank PentagonuThink-tank RAND (celým názvem Research and Development) vznikl v roce 1948 za účelem analýz pro ozbrojené síly USA. Podílel se na řadě projektů nejen z oblasti obrany a vojenství. Jedním z jeho nejznámějších konceptů je doktrína jaderného odstrašení a vzájemně zaručeného zničení, která za studené války bránila přímé konfrontaci supervelmocí. Rozpočet ze čtvrtiny tvoří peníze od amerického ministerstva obrany, ze čtvrtiny pozemní a vzdušné síly USA a z poloviny různé vládní i nevládní instituce, univerzity či filantropové. |
Pravdou ale je, že pro NATO jeho pobaltská výspa představuje území, které nyní neumí vojensky hájit. Fakticky stejně bezbranný (byť z jiných důvodů) byl rovněž etnickými Rusy obydlený Krym.
Think-tank Rand po nečekané anexi Krymu Ruskem prováděl od léta 2014 do jara 2015 sérii simulací s cílem zjistit, jak by - teoreticky - konvenční konflikt inspirovaný ukrajinským scénářem vypadal v Pobaltí. Na veřejnosti už několik dní je studie, s jejímiž závěry se stratégové NATO nepochybně už seznámili. A výhledy to nejsou vůbec dobré.
„V současné situaci nedokáže NATO úspěšně bránit území svých nejzranitelnějších členů. Během několika simulací, jichž se zúčastnili vojáci i civilní experti, přičemž střídali strany, trvalo ruským silám nanejvýš 60 hodin, než se dostaly na okraj Tallinu a Rigy,“ uvedli ve shrnutí autoři studie David Shlapak a Michael Johnson (celá studie je zde).
Studie si všimla média i v místech, které by takový konflikt primárně ohrozil (viz např. článek portálu Estonian World).
Příliš krátkých sedm dní na posílení obrany
Scénář hypotetického útoku počítá s tím, že Moskva jako záminku k invazi použije ruskojazyčnou menšinu v Estonsku a Lotyšsku. Oba státy, kdysi anektované Sovětským svazem, mají s Ruskem dlouhou pozemní hranici, krytou jen několika pěchotními brigádami.
Do Talinu a Rigy to je od ruských hranic po silnici ne víc než 275 kilometrů. Alianční síly to mají z Polska dál, navíc musejí projít „hrdlem“ mezi Kalinigradem a Běloruskem, které lze bombardováním a dělostřelectvem účinně přiškrtit.
„Rusové“ jako hlavní směr útoku nejčastěji volili úder na Rigu, druhý útok na severu procházel ruskojazyčnými oblastmi východního Estonska směrem na Tallin. Ruské jednotky z Kalinigradu se nezapojily, vzájemně se vázaly s polskými silami.
Studie přiřkla Rusku k nasazení v boji 25 praporů mechanizované, motorizované a námořní pěchoty a parašutistů (dle vzorce nasazování ruských sil na Ukrajině, kdy každá zapojená brigáda vyčlenila uskupení na úrovni praporu). Dále deset praporů dělostřelectva, pět praporů raketometů země-země včetně systémů Točka a Iskander a vrtulníky Mi-24. Vše ze Západního vojenského okruhu a Kaliningradské oblasti.
Jak se simuluje válkaAnglický termín pro stolní simulaci bojového konfliktu zní „wargames“ a praktická podoba v zásadě vypadá jako desková hra s relativně složitými pravidly. Samozřejmými součástmi simulace je například vliv terénu či rozdíly v kvalitě jednotek (palebné síle, odolnosti, pohyblivosti apod.). Mapa bojiště byla v tomto konkrétním případě rozdělena na šestiúhelníková pole (po těch se přesouvaly jednotky) velká 10 kilometrů. Simulací se účastnili analytici think-tanku Rand, vojáci i civilní zaměstnanci ozbrojených sil USA a důstojníci z velitelství NATO. Střídali se v různých rolích. Celá simulace se odehrála několikrát, aby šlo minimalizovat vliv náhody. |
Proti nim stálo sedm estonských a lotyšských praporů lehké pěchoty a čtyři poněkud lépe, přesto nedostatečně vybavené litevské pěší prapory. Podpořil je prapor britských parašutistů, dva americké prapory výsadkové pěchoty, prapor obrněnců Stryker a útočné helikoptéry. Na víc během sedmidenní eskalace předcházející začátku bojů nebyl čas.
Ať už za Rusy hrál kdokoliv, „rudí“ vždy vyhodnotili jako nejlepší zhruba stejnou strategii: hlavním úderem na Rigu rozetnout síly bránícího se soupeře a vedlejším útokem vyřídit Estonsko. Důvod pro silnější jižní uskupení byl patrně i předpoklad, že se může střetnout s posilami přicházejícími z Polska a Litvy.
„Spojenci“ naopak zpravidla nasazovali domácí armády do zadržovacích bojů na směrech ruských útoku a kvalitnější zahraniční síly rozmístili v okolí metropolí.
Mapa bojů, bráno z pohledu od severu (tedy proti tradičnímu zobrazení map „vzhůru nohama“). Ruská převaha je zřetelná. Spojenci se snaží nepřijít o všechny síly na hranicích.
Výsledek však byl pokaždé stejný. „Řečeno na rovinu, pohroma pro NATO. Během všech ‚her‘ Rusové obešli či eliminovali veškerý odpor a byli na okraji Rigy, Talinu či obou měst do 36 až 60 hodin od propuknutí bojů,“ uvádí studie.
Letectvo na zvrat nestačilo, chyběly těžké zbraně
Převaha manévruschopných sil byla na ruské straně zřetelná, i když se na pohled nezdála úplně zdrcující: 22 praporů (bez tří z Kaliningradu) proti 12. Simulace ale odrážela i to, že estonské a lotyšské síly nejsou příliš pohyblivé a vybavené pro boj s obrněnci nepřítele a schází jim dělostřelectvo. Rusko naopak má jednotky mobilní a obrněné - lehká obrněná vozidla dokonce mají i výsadkové jednotky.
„Nedostatek těžších zbraní a schopnosti manévrovat umožnil ‚Rusům‘ - pokud chtěli - doslova přibít protivníka k zemi a obejít. Ukázalo se, že pěchota NATO se nedokázala ani stáhnout a byla zničena na místě,“ konstatovala studie. (Řeč v tomto případě byla o estonské a lotyšské pěchotě, pozn. red.)
Základny ve ŠvédskuNa základě neoficiálních informací ze švédské bezpečnostní komunity počítali tvůrci studie s tím, že by při takovémto scénáři část letounů NATO působila ze Stockholmu - stíhačky F-15, F-16, F-22 a pancéřované bitevní letouny A-10. Základna ve Švédsku by spojeneckým pilotům umožnila vyhnout se protivzdušné obraně v okolí Kaliningradu. |
Hráči v barvách NATO sice měli k ruce silné letectvo včetně stíhaček F-22, které dokázalo způsobit Rusům citelné ztráty, muselo se ale zabývat i bojem s ruskou protivzdušnou obranou a čelit ruským leteckým útokům. Západní piloti odvedli svou práci, ale nestačilo to.
Do 60 hodin tak v každé simulaci byli velitelé spojenců vystaveni dilematu, zda se bránit v městském prostředí - Britové a Američané by si v takovém boji zřejmě nevedli úplně špatně, třebaže by museli bojovat až do zničení či kapitulace bez možnosti evakuace či posílení - či zda kývnout na příměří. Boj ve městech by si vyžádal mnoho civilních obětí. Studie neuměla kvalifikovaně předpovědět, zda by na něj pobaltské vlády kývly.
Omezená paleta reakcí. A žádná dobrá
Aliance by podle studie mohla odpovědět třemi způsoby. Protiútokem v Pobaltí, který by přinesl krvavé boje i eskalaci situace, celkovou mobilizací proti Rusku - nebo smířením se s přinejmenším dočasnou porážkou.
Protiútok by vyžadoval shromáždění dostatečných sil a tedy i čas, během kterého by Rusko mohlo lobbovat za politické řešení situace - srozumitelně řečeno, autonomii pro etnické Rusy v Estonsku a Lotyšsku.
„Podle krymského precedentu by Moskva mohla anektovat obsazená území a označit případný protiútok za invazi do Ruska, což by mohlo vést k nepředvídatelné eskalaci,“ uvádí studie. I bez takového kroku Moskvy by ale spojenci museli útočit uvnitř mezinárodně uznávaných hranic Ruska například na protivzdušnou obranu.
Nepříliš nadějně studie hodnotí možnost dosáhnout stažení Rusů pomocí hrozby jadernými zbraněmi. „Pokud už byl překročen Rubikon útokem na členy NATO, planá hrozba by mohla dál podkopat kredibilitu Aliance. A zdá se nepravděpodobné, že by USA vyměnily New York za Rigu,“ stojí ve studii s odkazem na hrozbu většího jaderného konfliktu.
Třetí možnost, smíření se s ruským územním ziskem, by podle studie v lepším případě vedla k nové „studené válce“ v Evropě, v horším případě k rozpadu NATO, selhavšího v základním smyslu své existence.
Řešení za 2,7 miliardy dolarů ročně
Další simulace ukázaly, že by rychlé porážce v Pobaltí mohlo zabránit zhruba sedm brigád, z toho tři těžké obrněné, v Pobaltí. Musely by být doplněny dělostřelectvem, letectvem i protivzdušnou obranou a připravené k boji od samého začátku. Nedokázaly by udržet Pobaltí ve velké konvenční válce - ale znemožnilo by to rychlé dobytí a postavení Západu před hotovou věc.
„Válka může zlákat národy, které věří, že bude rychlá, levná, ‚vítězná do Vánoc‘ - ale historie ukazuje, že mnohem méně chce válčit ten, komu se případný konflikt jeví jako vleklý, drahý a s nejistým výsledkem,“ uvádí studie, podle níž by v dlouhodobém střetu roli hrála i ekonomická převaha Západu.
Rand vyčíslil i cenu potřebného posílení: zhruba 2,7 miliardy dolarů ročně, tedy 65 miliard korun - pro srovnání, zhruba o třetinu více, než je nynější obranný rozpočet ČR, přičemž členové NATO dávají ročně na obranu přes bilion dolarů.
Posílení by pak mohla být řešeno například buď trvalým rozmístěním těžkých sil pomocí rotací, nebo, protože evropské armády nemají prakticky žádné těžké síly připravené k boji, předsunutým rozmístěním americké techniky v blízkosti Pobaltí, kterou by v případě krize obsluhovaly jednotky letecky přisunuté z USA. Lehčí jednotky by zřejmě bylo možné přisunout operativně.
Od doby, kdy analytici z Rand ladili parametry pro svou simulaci, už nicméně uběhla nějaká doba. A zdá se, že se část jeho závěrů skutečně promítla do aktuálních kroků NATO. Vojenští plánovači Aliance dostali nově za úkol najít posily pro východní křídlo paktu (více zde) a ministerstvo obrany USA plánuje pro ochranu spojenců letos vyčlenit 3,4 miliardy dolarů (více zde).
12. února 2016 |
