Režisér Tom Hooper, sám nositel Oscara za Královu řeč, odmítl výtky, že měl obsadit skutečného transsexuála. A trval na tvrzení, že si nikoho jiného než Redmayna nedovedl představit v roli muže, jenž v sobě objevil duši a přirozenost ženy a odhodlal se překonat všechny překážky včetně náročného a v prvních desetiletích minulého století riskantního chirurgického zákroku, aby se jí stal.
Proměna dánského malíře Einara Wegenera v Lili Elbe se mohla uskutečnit jen díky nezměrné lásce jeho manželky a jejímu pochopení pro touhu milovaného muže. Jestliže výkon Redmayna zcela naplnil očekávání, skutečným překvapením se stala představitelka Gerdy Wegenerové, švédská herečka Alicia Vikanderová, která získala nominaci na Oscara za roli zdaleka ne vedlejší.
Je pravděpodobné, že vzhledem k silné konkurenci ani ona, ani Redmayne Oscary nezískají, to však nevezme kouzlo filmu, který se všude těší stejné divácké přízni jako v Benátkách. Ač tam cenu nedostal a kritiky není přijímán bez výhrad, ani nejpřísnější z nich nepopírají kvality scénáře Lucindy Coxonové inspirovaného stejnojmenným románem Davida Ebershoffa a uznávají šťastné propojení všech složek realizace. Nikoli náhodou je film nominován na další dva Oscary za výpravu a kostýmy, ocenění zaslouží i kamera Dannyho Cohena či hudba Alexandra Desplata.
Příběh šťastné manželské dvojice začíná v Kodani roku 1926: zatímco Einar maluje krajiny, jeho žena má jméno jako portrétistka. A právě portrétem tanečnice, k němuž jí za nepřítomný model pózuje Einar, začíná nejprve žertem, ale postupně čím dál vážněji Einarovo vnímání rysů vlastní ženskosti, kterých si dříve nevšímal. Převlékání za ženu se z hříčky stává posedlostí, jíž si ani Gerda nemůže nevšímat a je z ní trochu vyděšená, ale kterou při své inteligenci a lásce k manželovi nezavrhuje ani neodmítá.
Einar, jemuž dal herec přes svou výšku vzhled neuvěřitelné křehkosti ještě předtím, než se promění v Lili, cítí ke své ženě neměnnou náklonnost a přátelství, ale silnou osobností svazku je nepopiratelně Gerda. Její nezištnost a schopnost sebezapření v nejrůznějších situacích, často i pro ni ponižujících, zasluhuje obdiv a lze je vysvětlit jen sebedůvěrou a nezištnou oddaností muži, překonávající i jeho občas sobecké projevy ženské ješitnosti. Díky hercům a samozřejmě režisérovi působí obě postavy naprosto pravdivě a přirozeně, což je nesporně největším trumfem filmu, za jehož jedinou slabinu lze pokládat snad až příliš velký důraz na emocionální vyznění příběhu lásky a odvahy.
