Irácké jednotky se v dobytém Ramadí chlubí ukořistěnou vlajkou Islámského státu...

Irácké jednotky se v dobytém Ramadí chlubí ukořistěnou vlajkou Islámského státu (19. ledna 2016) | foto: AP

KOMENTÁŘ: Islámský stát prohrál už dávno

  • 986
Strategií Islámského státu je mobilizace muslimů proti vnějšímu nepříteli, jenže většina evropských muslimů je dobře integrovaná. Jsou to právě samozvaní obránci evropských hodnot, kteří islamistům napomáhají, když dávají muslimům najevo, že tu nejsou doma a nikdy nebudou, píše ve svém komentáři politolog Šádí Shanaáh.

Teroristické útoky v Paříži, zátahy v Belgii, sexuální útoky v Německu - jeden by si pomyslel, že Evropa, konkrétně Evropská unie, neodvratně směřuje ke zkáze. Že nedokázala integrovat svoji muslimskou menšinu. Že páchá sebevraždu přílišným liberalismem a tolerancí. Že není schopná rozhodné politické akce doma ani v zahraničí. A že je v zajetí krátkodobých zájmů hašteřivých politiků odtržených od starostí obyčejných lidí.

Šádí Shanaáh

Šádí Shanaáh
  • Šádí Shanaáh (1982) je politolog, ředitel Česko-arabského centra pro kulturní dialog INSAAN a člen Strany zelených.
  • Narodil se v Praze palestinskému otci a české matce. Do první a druhé třídy chodil v uprchlickém táboře v jordánském Irbidu. Studoval mezinárodní vztahy na Richmond American International University v Londýně, na State University of New York, Empire State College (pražská pobočka) a University of Cambridge. Působil jako poradce pro evropské a zahraniční záležitosti bývalého ministra školství Ondřeje Lišky.
  • Pracuje pro analytické centrum Glopolis, kde koordinuje projekt Česko hledá budoucnost. Dále pracuje jako programový koordinátor v nadaci Heinricha Bölla v Praze. Na Anglo-Americké Univerzitě v Praze vede kurz zaměřený na moderní Blízký východ.

Alespoň to je obrázek, který si může běžný člověk udělat z našich médií, ze sociálních sítí, z debat v hospodě. Je to obrázek, na jehož utvrzování mají zájem nejen někteří politici a hnutí v EU, ale logicky i ti zahraniční aktéři, kteří si takový scénář přejí.

Bylo by proto vhodné oprostit se na chvíli z oslepujícího sevření bezprostřednosti detailů jednotlivých aktů evropského jeviště a zahledět se z výšky na celou hru. Jaký je konečný cíl Islámského státu? A jaká je strategie, kterou ho chce dosáhnout?

Islámský stát, stejně jako al-Káida, je mnohem víc než teroristickou organizací rozsévající zkázu jen tak z plezíru nebo nepochopitelných niterně ďábelských důvodů. Je to politická organizace, jejíž primární cíl je také politický: civilizační revoluce.

Organizace tzv. globálního džihádu nevedou válku proti nevěřícím jenom proto, že se domnívají, že to tak má být, nebo aby dobyly území pro islám. Jejich hlavními nepřáteli nejsou ani tak zahraniční nevěřící, jako ti domácí.

K čemu by byly sebekrvavější útoky na západní cíle? K čemu by se nové území připojilo? Hlavním cílem je v prvé řadě svrhnout vlastní vládce. Ne pouze svrhnout, ale změnit od základu celý systém vládnutí ve vlastní zemi. A nejen ve vlastní zemi, ale v celém civilizačním okruhu - tedy ve všech většinově muslimských zemích.

Islámský stát nebo al-Káida hluboce věří v existenci civilizací v huntingtonovském smyslu a v nevyhnutelnost jejich střetu. Jejich problém ale je, že drtivá většina muslimů na volání do zbraně neslyší. Teroristické útoky v 90. letech minulého století na egyptské nebo saúdskoarabské půdě nevyústily v mobilizaci muslimů proti vlastním režimům a represe byla neobyčejně tvrdá. Z toho důvodu došlo ke strategickému rozhodnutí udeřit na USA a zatáhnout Američany do konfliktu s muslimským světem.

Islámský stát se vojensky neprosadí

Usáma bin Ládin se domníval, že nejsnáze svrhne muslimské vlády tím, že udeří na jejich hlavní podporovatele. V momentě, kdy se začnou na obrazovkách kupit mrtvoly muslimských civilistů, kteří budou nutně v takové válce umírat, se stane pozice muslimských vlád neudržitelnou a muslimové, hnáni spravedlivým hněvem, konečně povstanou a se svými vládci skoncují, aby dali vzniknout novému politickému útvaru, jenž nebude znát umělé hranice navržené Evropany - novému chalífátu. Alespoň takový byl plán.

A plán se nezdařil. Tedy jeho důležitější část. Ano, USA provedly invazi do Afghánistánu a do Iráku, ano, muslimští civilisté trpěli a umírali v hojném počtu, ano, veřejné mínění v muslimském světě bylo značně negativně naladěno, ano, Američané krváceli fyzicky a hlavně finančně. Jenže žádné povstání se nekonalo, žádné miliony, ba ani statisíce muslimů se nezačaly hromadně přidávat k al-Káidě.

Al-Káida prohrála. Nicméně všechny problémy, se kterými se potýká zvláště arabský svět, a které se al-Káida snažila využít ve svůj prospěch, zůstaly. Despotičtí autoritáři, represivní bezpečnostní aparáty, vysoká nezaměstnanost, frustrace z nenaplněných snů v zrcadle zlatého věku minulosti, vměšování cizích aktérů do vnitřních záležitostí nebo neřešené konflikty v regionu. A jak arabské jaro degenerovalo v krveprolití, zejména díky diktátorům, kteří pro udržení moci neváhali obětovat část svého vlastního obyvatelstva, všechna tato ložiska frustrací ležela připravená k další těžbě.

A tak se na scéně objevil Islámský stát. Se stejným příslibem návratu zlatých časů a tvrdé, ale předvídatelné a slepé spravedlnosti. Islámský stát musí být podle své vlastní definice expanzivní. Cílem není vytvořit státeček v části Sýrie a Iráku. Cílem je obnova (vybájeného) chalífátu a expanze do zbytku světa. Je to novodobá pohádka, film a počítačová hra v jednom. I proto je tak populární u evropských teenagerů, kteří nemají o zeměpisu, dějepisu a náboženství valné znalosti.

I když je Islámský stát v kontrastu s al-Káidou o stupeň více apokalyptický a ve svém PR „hollywoodský“, strategie dosažení jeho cíle je stále ta samá. Svržení muslimských vlád je priorita, bez které žádný chalífát nebude. Islámský stát se rozhodl, na rozdíl od al-Káidy, že k tomu svrhávání sám zásadně přispěje a k tomuto účelu vytvořil stálou armádu. Jenomže po počátečních úspěších narazil na své limity. Dokázal ovládnout pouze ta území, ve kterých už před tím existovalo mocenské vakuum. Dál už to vojensky nejde.

A tak nezbývá než se spolehnout na původní strategii, tedy mobilizaci muslimů tím, že se vytvoří zásadní konflikt s vnějším nepřítelem. Ten se navenek prodá jako civilizační střet a zažehne revoluci proti zrádným arabským režimům přátelíčkujícím se s vrahy nevinných muslimů a novodobými kolonizátory.

Bin Ládin dosáhl své války díky útokům z jedenáctého září. Na Ameriku Islámský stát zatím nedosáhl, tedy ne stejným způsobem. I proto ty spektakulární televizní popravy Američanů, přičemž v každé z nich přímo vyzývá USA ke konfrontaci. Zasáhnout se snaží také Evropu. Koneckonců Británie a Francie mají v arabských zemích špatnou koloniální pověst, a pokud by se tyto země podařilo zatáhnout do větší pozemní operace, mohlo by to muslimy také mobilizovat.

Každý útok na azylanty islamisty posílí

Nejde ale jen o mobilizaci muslimů „doma“, Islámský stát se snaží rekrutovat muslimy v Evropě a pomocí nich mimo jiné dát vzniknout tolik kýženému civilizačnímu střetu. Není větší radosti pro Islámský stát, než když může přispět k nárůstu islamofobie v Evropě. Čím více se budou evropští muslimové cítit pod tlakem, tím se zvyšují šance na větší počet rekrutů. To samé platí o uprchlících. Každý žhářský útok na domy pro azylanty je důvod k oslavě pro Islámský stát.

Islámský stát

Jakkoli si to ale Islámský stát nemusí připouštět, faktem je, že stejně jako al-Káida už dávno prohrál. Jeho hlavní cíl, tedy svrhnout muslimské vlády, se vojensky nezdařil. Nezdařilo se mu ani zmobilizovat k tomuto cíli zbytek muslimské společnosti. Dokonce ani jedno procento, což by bylo šestnáct milionů muslimů. V jeho řadách bojuje několik desítek tisíc bojovníků. Na jeho území žije odhadem deset milionů lidí, kteří buď nemají na výběr, nebo je to pro ně nejlepší z možných alternativ.

Je pravda, že určité procento muslimů na světě vnímá některé aspekty Islámského státu pozitivně, zvláště to, že v jejich očích bojuje proti režimu Bašára Asada a že údajně brání sunnitské muslimy proti šíitskému útlaku v Iráku a Sýrii. To ale Islámskému státu jeho cíl naplnit nepomůže.

Stejně zoufalá je pro Islámský stát i situace v Evropě, kde žije (včetně Ruska) téměř čtyřicet milionů muslimů. Jen hrstka z dvaceti milionů muslimů v EU se k Islámskému státu přidala (méně než desetina procenta).

Faktem je, že většina evropských muslimů je podle mnohých odborných šetření dobře integrovaná. Jistě, problémy existují, ale není to nic, z čeho by se Evropa měla zhroutit. Tyto problémy se dají vyřešit dlouhodobou a promyšlenou integrační politikou. Evropané by naopak měli být hrdí a více sebevědomí, protože dosáhli takové stability, blahobytu a míry svobody, o které se většině světa jen sní.

Paradoxně to jsou právě samozvaní obránci evropských hodnot, kteří napomáhají Islámskému státu v jeho cíli. Protimuslimští aktivisté dávají dvaceti milionům evropských muslimů jasně najevo, že tu nejsou doma a nikdy nebudou, dokud se (v lepším případě) nevzdají své víry. Ať už jsou to prvoplánoví neonacisté nebo jejich kultivovanější odnož, tito lidé nevědomky nahání Islámskému státu do náruče nové rekruty, místo aby podpořili muslimy v odvržení extrémistů.

Zajímavé je, že se skupina protimuslimských aktivistů z velké části překrývá s obdivovateli ruského, čínského, maďarského či nově polského modelu. Modelu, který se mimo jiné staví do protikladu s údajně dekadentní a liberalismem oslabenou Evropskou unií.

To samé si o Evropě myslí i Islámský stát. Terčem je liberální demokracie. Tedy demokracie, která obsahuje řadu pojistek proti tyranii většiny, zejména ochranu menšin, ať už názorových nebo náboženských či etnických. Liberální demokracie je trnem v oku mnoha protimuslimským aktivistům, ale i některým politikům, kteří se na menšiny nebo politickou opozici ohlížet nechtějí. A právě spojení takových politiků s „naštvaným“ elektorátem může dokázat něco, co Islámský stát sám dokázat nemůže.

Profil Islámského státu:

25. září 2014


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video