„Já vím už předem, co budou ti staří říkat,“ praví přezíravě průvodkyně prvním dílem, který je věnován graffiti - a rázem tak stanoví výchozí tezi, přitaženou za vlasy a postavenou na hlavu. Zaprvé generalizuje, zadruhé apriori staví seniory do pozice odpůrců pokroku, zatřetí sugeruje, že právě a pouze graffiti, sushi či bikros je tím, čím žije veškerá mládež.
„Dostali jsme školení,“ směje se jeden z důchodců poté, co vyslechnou, že graffiti není ničením majetku, protože sprejer „takhle nepřemýšlí“. A když si malování po zdech sami zkusí, tvůrci ujistí, že majitel objektu i ochranka byli samozřejmě předem informováni. Takže jaká „realita“, když se upravuje?
Stavba generačních barikád v duchu sociálního inženýrství pokračuje i v dalších dílech. Přijde lekce bikrosu, tetování, moderního tance. Dříve narození vtipkují, že “i z geronta se dá udělat fešák“, dorost je překvapen, že se na parketu „zapojili“ - no jistěže se zapojí, jestliže účast v cyklu přijali.
Následuje hudba, jídlo, vojenské sporty a s každým dalším dílem sílí otázka, co vlastně Nabručení sledují, co chtějí dokázat? Že jsou staří mimo, když poslouchají Beatles? Vždyť existují revivalové kapely Brouků a k Lennonově zdi rozhodně nechodí jen kmeti. Že párky s pivem, které si rádi dají, by mladí vyznavači asijské kuchyně nevzali do úst?
NabručeníČeská televize, režie a scénář Jakub Skalický |
Pořad modeluje generaci podle módních zájmových skupin včetně vojenských sportů, což jeden ze seniorů glosuje „někdo hraje tenis, někdo střílí kuličky“. S nadhledem, který však vesměs sdílejí i mladí lektoři pamětníků. Ani zahořklí morousi, ani drzí výrostci, tak kdo je tu vlastně nabručený?
Jedině tvůrci, kteří hledají konflikty tam, kde nejsou, byť od počátku kráčejí k zjevnému smíření. Má-li dokumentární seriál nějaký účel, pak jej zosobňují scény v podnicích, kde borci trénují či si opatřují výstroj: reklama jako hrom!
