Kultovní tvůrce si bezesporu může dovolit téměř cokoliv. Včetně opakování vlastních rituálů a témat i tříhodinové délky, o níž se předpokládá, že bude vykoupena obvyklým ohňostrojem nápadů.
Jenže tentokrát není. Nechť oddaní fanoušci Quentina Tarantina hodí kamenem, ale Osm hrozných přináší užvaněnou hříčku, připomínající režisérovu prvotinu Gauneři jak modelovým půdorysem – v uzavřené komunitě se hledá zrádce, tak obsazením Tima Rotha a Michaela Madsena. Jen místo garáže poslouží zájezdní hostinec, odříznutý od civilizace sněhovou bouří.
Jistěže nekonečná bílá pláň se zavátým křesťanským symbolem poskytne smyslový požitek; byť totéž, ale daleko vydatněji užívá jiný historický western Revenant – Zmrtvýchvstání, který k nám dorazí za týden. Nicméně s pustinou pracuje Tarantino dost okrajově, kacířsky řečeno jako česká mikrokomedie Bohouš, jež v hospodském teple fujavici za okny jen tuší. Podobně Tarantino poměrně vzácně podniká výpady za dveře chaty, opakovaně vykopávané a zase zatloukané prkénky, což je jeden z režisérových typicky rituálních žertů.
K tarantinovským obřadům patří též členění do kapitol. Ovšem tři z nich uplynou, než se představí cestující v dostavníku, pasažéři přibraní cestou i hosté, kteří do hostince dorazili před nimi – a pořád se odehrává seznamovací prolog.
Nekorektně korektní
Na druhé straně postavy, které Tarantino svede pod jednu zasněženou střechu, mají tradičně bizarní nádech, barvitý jazyk, prvek tajemství a vynikající představitele, jejichž vzájemná souhra překlene i chudší místa dialogů. Kurt Russell coby lovec lidí, Jennifer Jason Leighová jako jeho zajatkyně vedená na šibenici, Samuel L. Jackson čili pro změnu černý lovec zločinců a Walton Goggins v roli příštího šerifa narazí ve srubu na Rothova kata, Madsenova honáka, Demiana Bichira alias Mexičana a Bruce Derna coby vysloužilého generála.
Někdo z nich ovšem chystá léčku – a většina nosí ještě jizvy z války Jihu proti Severu, což vyvolá politickou disputaci vedoucí od důmyslného kouzlení s dopisem prezidenta Abrahama Lincolna přes mile nekorektní rasový humor až k unyle korektní pointě. Dostaví se i nezbytná groteska utopená po tarantinovsku v krvavé nadsázce, ale čekat na ni chce výdrž, komorní detektivka ze samoty, jakési bytové divadlo, klíží víčka.
Samozřejmě pořád je to slušně odvedený film, jenž sbírá body za okamžiky, v nichž smích mrazí – třeba když Jacksonův hrdina líčí generálovi dopodrobna, jak týral jeho syna. Jenže režisérovo lavírování mimo kategorie dobra a zla, kde není komu fandit, už nemá vývoj. Tarantino si prostě vykolíkoval jeviště, na němž pořádá soukromou besídku. A když člověk ukojí zvědavost, znovu si pustí spíš už jen muziku, jež si vystačí bez hlášek i obrazů.
Film míří mezi diváky. Podívejte se na nový díl našeho seriálu o premiérách: