RECENZE: Jistá Joy vynalezla mop, díky. Ale na podívanou je to málo

Blíží se oscarové finále a v něm nesmí chybět životopis. Příběh Joy, kterému v titulní roli vévodí Jennifer Lawrence, přináší do našich kin fádní zosobnění amerického snu.

Jmenovala se Joy Mangano, roku 1990 uvedla na trh třásňový mop s mechanickým ždímáním, stala se váženou podnikatelkou a nyní i hrdinkou díla, v němž režisér a scenárista David O. Russell dal znovu dohromady hvězdné herecké trio ze svých minulých dvou titulů. Jennifer Lawrence, Bradley Cooper, Robert De Niro; to zní pokaždé spolehlivě.

Jenže spolehlivost k zážitku nestačí, jakkoli hlavně De Niro coby výbušně potrhlý, znovu a znovu záletnický otec titulní hrdinky zosobňuje nejzářivější z barev pestrého rodinného koloritu. Více méně zábavné momentky kolem maminky zahnívající u seriálů či exmanžela Joy přežívajícího i po rozvodu v suterénu jejího domu tvoří pouhé ozdůbky příběhu, který postupuje fádně, popisně a bez tajemství.

Včetně vypravěčské role babičky, jež vzpomíná, jak už v dětství Joy „vyráběla věci“, a věčně opakuje své milované vnučce, která se v dospělosti stará o vlastní děti i zbytek rozháraného příbuzenstva, že se stále nemá vzdávat vlastních snů.

Proroctví „Jednou budeš úspěšná vůdkyně“ ohlašuje předem modelovou poctu silným ženám, k níž se film prokousává řetězcem banalit o dívce z chudých poměrů, jež nakonec svého uznání došla.

Přinejmenším od Russella by člověk čekal nápaditější znaky vyprávění než hrdinčiny noční můry či její názorné osvícení, když si při vytírání poraní ruku o střepy a začne vymýšlet onen „zázračný mop“. Přitom Joy vůbec není špatně natočená, prostě jen chutná mdle, usedle a barvotiskově.

Joy

55 %

USA, 2015, 124 min

režie: David O. Russell

hrají: Jennifer Lawrence, Bradley Cooper, Robert De Niro, Elisabeth Röhm, Virginia Madsen, Isabella Rossellini, Édgar Ramírez, Drena De Niro, Diane Ladd, Donna Mills, Jimmy Jean-Louis, John Enos III a další

Kinobox: 68 %

IMDb: 6.6

Vedle herců však obsahuje jeden motiv, který jí dodává šťávu: okamžik, kdy sama hrdinka, ale hlavně divák objevuje sílu, bizarní kouzlo a dobové zákulisí teleshoppingu. Studio plné moderátorů, kteří každý ve své kóji vemlouvavě vnucují národu nepotřebné výrobky včetně otřesného náhrdelníku, telefonistky přijímající objednávky a číselný displej se stoupající křivkou zákazníků o to nadšenějších, pokud je přepojí přímo do vysílání, to je tak dokonalý obraz profese na pomezí obchodu a kabaretu, že dává zapomenout na hrdinčin vynález.

Jistě, díky Joy za pohodlný úklid, nicméně uctivý životopis filmovou podívanou nezaručí – zatímco vycizelované řemeslo televizních prodavačů čehokoli se takhle zblízka vidí málokdy.