Určitě jste si už někdy všimli těch lístečků s varováním pro epileptiky, které jsou v každé krabičce se zakoupenou hrou. Po pravdě, vzhledem k neustálému snižování nákladů to často bývá to jediné, co kromě herního disku v samotné krabičce naleznete. Život s padoucnicí však přináší dost problémů sám o sobě a tak nějak předpokládám, že lidé jí postižení mají poněkud jiné priority, než aby smutnili nad tím, že některé počítačové hry by raději hrát neměli. Ale jsou mezi námi i lidé, kteří žádnými zdravotními problémy netrpí, a přesto nevydrží hrát hry více než několik desítek minut v kuse. Proč?
Nemoc z pohybu
Je statisticky dokázáno, že kinetózou trpí nejvíce Asiaté, a to více ženy než muži.
Říká se tomu kinetóza neboli nemoc z pohybu a podle výzkumů některou její formou trpí až 50 procent světové populace. Ve skutečnosti to není nemoc v pravém slova smyslu, ale spíše stav nevolnosti, který se dostavuje v případech, kdy do rovnovážného ústrojí ve středním uchu přicházejí informace o pohybu, zatímco oči vnímají pouze klidový stav.
Organismus tuto nerovnováhu interpretuje jako silnou otravu a vyvolává obrannou reakci, kterou je v horších případech zvracení. S tímto jevem už se lidstvo setkává od pradávna, tzv. mořská nemoc je jednou z jejích nejčastějších forem. Určitě si z dětství vzpomenete na hysterické učitelky, které během školních výletů některé nebohé děti napumpované kinedrylem umísťovaly vždy do přední části autobusu. Nebylo to jen kvůli tomu, aby po cestě ke dveřím nepozvraceli příliš spolužáků, ale především proto, že vepředu je lepší výhled, čili oči zpracují více okolního pohybu.
Ono vůbec děti jsou k tomuto náchylnější než dospělí, ale i tak znám ve svém okolí dost lidí, kteří v dopravních prostředcích nemůžou číst, protože se jim z toho zvedá žaludek. Videoherní kinetóza (VRMS) je pak vlastně přesným opakem kinetózy: zatímco je tělo v klidu, mozek od očí dostává informace o pohybu. Dopady jsou ovšem prakticky totožné: vzrůstající bolest hlavy, únava a nevolnost.
Když to prostě nejde
Vanishing of Ethan Carter je na kinetózu daleko nebezpečnější než běžné adventury.
K napsání toho článku mě inspiroval jeden nejmenovaný kamarád, říkejme mu třeba Petr Linhart. Jakožto milovníkovi adventur jsem mu pravidelně cpal, aby si konečně zahrál Vanishing of Ethan Carter a on měl vždy po ruce nějakou výmluvu. Nejdřív neměl čas, pak mu na to nestačil starší počítač a nakonec se vytáhl se silnou kinetózou, která mu prý znemožňuje vydržet u hry déle než půl hodiny. Hloupé vytáčení od člověka, který půlku života strávil za volantem a ještě nedávno mi povídal jak, nedá dopustit na první Mafii.
2. září 2014 |
Bohužel se ukázalo, že nejde o výmluvu, ale že reakce těla se pro různé lidi liší titul od titulu. Obecně platí, že nejhorší jsou rychlé akční hry zobrazované z pohledu vlastních očí, tedy v podstatě všechny moderní střílečky. Pomáhá, pokud se oko může fixovat na nějaké nepohyblivé čísti obrazu, jako je třeba uživatelské rozhraní, naopak simulace pohybu hlavy nebo „kývající se“ zbraně ve výhledu celou situaci zhoršují.
Špatně se člověku může udělat i u graficky jednoduchých her typu Guitar Hero, kde se pouze poměrně statická obrazovka posunuje konstantní rychlostí. Faktorů ovlivňujících kinetózu je mnoho a závisí i na takových detailech, jako je převládající barevná paleta, množství objektů či nasvícení scény.
Jak s tím bojovat?
Ač kinetózou netrpím, z posledního Larryho mi také bylo na blití.
Univerzální lék na kinetózu neexistuje, neznamená to však, že se s ní bojovat nedá. Petr mi vyprávěl, že kdysi dostal na recenzi jistou závodní hru, kterou jednoduše nevydržel hrát déle než půl hodiny bez přerušení.
Jelikož také patří mezi lidi, kterým vadí cpát do sebe léky, dokud to není vyloženě nezbytné, vyzkoušel na sobě spoustu obecných rad z internetu. Dostatečný přísun čerstvého vzduchu a dobré a stabilní světelné podmínky okolí jsou nezbytný základ, posadit se co nejdále od obrazovky, aby oči vnímaly i nehybné okolí rovněž pomůže a ani akupresurní náramky rozhodně neublíží. Ale nejlepší metodou je dělat časté přestávky a nechat tělo postupně zvyknout na to, že se nenachází v žádné extrémní situaci. Což samozřejmě v případě, kdy vám na záda dýchá netrpělivý šéfredaktor, nepřipadá v úvahu.
Naštěstí je v dnešní době nabídka herní produkce tak bohatá, že stačí přesedlat na jiné žánry. Adventury a strategie se vyloženě nabízejí, ale existuje i dost akčních titulů, které jsou pro lidský organismus šetrnější, jako např. ty se statickými kamerami á la Resident Evil.
A bude hůř
Zatím doporučujeme Oculus Rift před koupí vyzkoušet nanečisto. Mohli byste se divit.
Myslíte si, že když se u vás žádné z výše uvedených příznaků neprojevují, tak jste za vodou? Možná prozatím, ale s blížícím se nástupem virtuální reality se počet lidí, kterým budou některé z herních radovánek zapovězeny, rapidně zvýší. Pocity nevolnosti a silné bolesti hlavy hlásí při využití Occulus Riftu a jemu podobných udělátek i spousta lidí, kteří s obyčejným hraním problémy nemají.
Více než kdy jindy závisí na technickém zvládnutí všech aspektů, protože faktory jako úhel pohledu, šířka zorného pole či třeba kvalita animace mají daleko zásadnější vliv. Trochu se děsím situace, kdy nějaké drobné nezávislé studio vypustí neodladěný titul, který pošle hráče do kolen trochu jiným způsobem, než autoři zamýšlejí. Vzhledem k současnému stavu vydávání i velkých AAA titulů je to jistě oprávněná obava.
Není však nutné stahovat kalhoty ještě před brodem. Technologie postupuje mílovými kroky a člověk je velice adaptabilní tvor, takže snad nepůjde o zábavu pro pár vyvolených, ale skutečně masovou záležitost.
Virtuální realita Oculus Rift
12. června 2015 |
