RECENZE: Room vypráví příběh inspirovaný Kampuschovou, ale očima dítěte

Za pět let svého života poznal jen jednu místnost, v níž únosce vězní jeho matku. A po útěku se ztěžka učí žít na svobodě. To je hrdina filmu Room, který sbírá ceny a ve čtvrtek vstupuje do našich kin.

Kniha, již napsala irská autorka Emma Donoghue, vyšla česky pod názvem Pokoj, film si nechává anglický titul a z obou je patrná inspirace skutečnými případy včetně rakouské kauzy Nataschi Kampuschové. Právě očitý kalkul s módní vlnou „tajemství sklepů“ kazí člověku zážitek z působivě natočeného snímku, který po sérii festivalových cen má zálusk i na Oscary.

Room

70 %

Režie: Lenny Abrahamson

Hrají: Brie Larson, Joan Allen, William H. Macy, Megan Park

Irsko, Kanada, 2015, 118 minut

Kinobox: 80 %

IMDb: 8.1

V jednom ohledu mu však nelze upřít originalitu, byť v knize se projevuje snáz: vše vypráví z pohledu dítěte. Jeho jazykem, jeho zkušeností, jeho strachem i smíchem postupně odhaluje, jak matka se synem v kutlochu pod světlíkem udržují zuby nehty rituály malých radostí, které nutně narážejí na hranice vězení – Proč nemám na dortu svíčku? Také pravidelné návštěvy žalářníka sleduje režisér Lenny Abrahamson z pozice chlapce, zavřeného vždy na noc do skříně; zdrženlivě, bez názorných detailů, o to brutálněji však zasahuje divákovu vlastní představivost.

Nicméně pod atraktivním obalem tísnivého thrilleru, jenž se v druhé půli mění v psychologické drama, se tají hlavní téma příběhu: strach z neznáma. Pro dítě neexistuje nic mimo prostor, který nikdy neopustilo; co vidí v televizi, považuje díky maminčině milosrdné lži za pohádku. A ve chvíli, kdy ho matka potřebuje zapojit do plánu útěku, takže mu poví pravdu, chlapec se jí brání. Jeho vzpurné „To mě nebaví“ znamená – Bojím se, chci zůstat tady, kde to znám, v bezpečí kobky.

Co je normální

Room vlastně propojuje dva filmy v jednom: napínavou variaci na Monte Crista, obsahující skutečně krajní „použití“ dítěte k drsným metodám pokusů o útěk, a poté jeho zasvěcování do světa, kde jsou neznámí lidé, předměty, pravidla. Stačí drobnosti jako světlo za okny či horká voda ve sprše, aby byl malý hrdina zmaten. Jeho matka je šťastná, protože se vrací k normálu, tedy životu, který vedla před svým únosem – ale pro syna představuje „normál“ onu špinavou noru, kde při čekání na příděl jídla vyráběli nekonečný řetěz ze skořápek.

Vzdor umělé konstrukci účinkuje film pocitovou silou a Jacob Tremblay hraje rozdírající dětskou roli naprosto neskutečně. Až se člověk musí ptát sám sebe: půjčil bych do takového filmu vlastní dítě? A chci se vůbec na podobné filmy dívat?