Film je delší, bohatší nejen o unikátní archivní záběry a střihově důmyslnější, nicméně podstata zůstává - včetně chvíle, kdy se stará paní zeptá režisérky, proč o ní vlastně točí, a Třeštíková jí odpovídá - Protože tohle je 20. století.
Když si osmdesátnice stírá slzy třesoucí se rukou s věčnou cigaretou, není v tom herecká póza, jen nekonečná únava. Ale kdykoli padne slovo krása, brání se: „Já jsem nebyla jen krásná, já měla i talent! Moje sestra byla moc hezká, ale ne fotogenická, takový tragický typ, uzlíček nervů!“
Někdy až zdrcující upřímnost Baarové, respektive její verze minulosti, samozřejmě nejvíce okoření okamžiky, kdy líčí okolnosti svého vztahu s Goebbelsem. Od prvního polibku až k povzdechu: „Vlastně jsem měla štěstí, že můj osud se jmenoval Goebbels. Mohlo to být horší, mohl to být Hitler.“
Snímek však nesoudí a hořkost přebíjí pomíjivostí. Zejména ukázkou z budovatelského týdeníku, který předvádí, jak se staré celuloidové pásy s filmy prvorepublikových hvězd rozpustí, aby „znovu sloužily lidstvu“ - coby krém na boty.
