Dým z požárů halí nebe nad Indonésií do mlžného oparu. Slunce zůstává zahalené...

Dým z požárů halí nebe nad Indonésií do mlžného oparu. Slunce zůstává zahalené řadu dnů i týdnů. | foto: Archiv Jitky Gaudníkové

Vzduch byl jako v zakouřené hospodě, popisuje Češka požáry v Indonésii

  • 99
Požáry v Indonésii devastují místní vzácné pralesy i kriticky ohrožená zvířata. Působí problémy i lidem, kteří nemohou kvůli kouři volně dýchat. Ostrov Borneo se topí ve smogu. „Čtrnáct dní jsme tam neviděli slunce,“ popisuje Jitka Gaudníková, která na ostrovech trávila dovolenou v první polovině října.

Jak velká plocha hořela v době, kdy jste navštívila Indonésii?
Požáry bylo nejvíc zasažené Borneo, Sumatra a částečně i Sulawesi a Jáva. Tam jsme ale rozsáhlejší požáry nezaznamenali. Věděla jsem o problematice zakládání palmových plantáží a byla jsem zvědavá, co spatříme z letadla, až poletíme z Jakarty do Pangkalanbuunu na Borneu. Nicméně jsme zapluli do bílé mlhy a do přistání nic neviděli.

Katastrofální rozsah požárů se ukázal, když jsme přelétali do Balikpapanu. Ze vzduchu jsem viděla vypálené plochy hned za městem. Byly tam ohořelé stromy a pak to pokračovalo olejnými plantážemi, které tvořily šachovnici táhnoucí se až na horizont. Všude byly jenom obdélníky jeden jako druhý. A takhle to bylo nepřetržitě asi půl hodiny letu. Pokud byly mezitím nějaké plochy lesa, pokrýval je hustý dým z požárů.

Jak se vám v takovém prostředí dýchalo?
Člověk si tam připadal jako v zakouřené hospodě, protože nás z toho štípaly oči a strašně špatně se dýchalo. Vidět bylo maximálně na třicet metrů. Šli jsme navštívit národní park Tanjung Puting, kde je záchranné středisko pro orangutany. Když jsme vyjížděli z přístavu Kumai, bylo vše zahalené v oparu. Poté jsme asi čtrnáct dní neviděli slunce, maximálně se ukázalo jako bledě červené kolečko. Když jsme se vrátili do města, bylo tam všechno utopeno ve smogu.

Požáry vznikají zejména kvůli zakládání plantáží palmy olejné. Je to jediný důvod pro vypalování pralesů?
Jednak jsou to ilegálně zakládané požáry, protože primární prales (původní, nenarušený prales, pozn. red.) není možné legálně vykácet. Když shoří, ta plocha se degraduje. Na místě by mohl vyrůst ještě sekundární les, ale vláda ho už nepovažuje za hodný ochrany.

V druhé řadě patří vypalování mezi tradiční postupy místních zemědělců, kteří tímto způsobem zúrodňují svá políčka. Ve chvíli, kdy rostliny přestanou plodit, založí požár, a tím zeminu pohnojí. Místní půda je velmi neúrodná. Je zcela bíla a má horší strukturu než náš jíl.

Toto tradiční zemědělství je ještě udržitelné. Olejné plantáže ale půdu úplně vyčerpají a ještě ji vysuší. Palmy se vysazují na nejméně úrodných půdách. Navíc mají životnost v průměru dvacet let a po uplynutí té doby po nich vznikne suchá step. Kdyby tam chtěli znovu hospodařit, už nevypěstují ani rýži. Na suché půdě snadno vypukne požár, protože Indonésané velmi rádi kouří a často stačí jeden nedopalek.

Palmy se vysazují dokonce i na rašeliništích. Pokud jsou zasaženy požárem, vydrží doutnat velmi dlouhou dobu a je problém je uhasit.

Jitka Gaudníková

Jitka Gaudníková v Banjarmasinu.

Studovala na Fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů na České zemědělské univerzitě. Nyní pracuje na ministerstvu zemědělství. Ve svém volném čase fotografuje zvířata a přírodu.

Komplikují požáry pohyb po Indonésii?
Nechodili jsme vyloženě v oblastech, které byly přímo zasaženy požárem. Spíš jsme měli komplikace s tím, že byla dost omezena letecká doprava. Když jsme potřebovali přeletět z Pangkalanbuunu do Banjarmasinu, čekali jsme na letišti asi sedm hodin, než jsme mohli pokračovat dál. Pracovníci letiště nám nebyli schopni dát žádné informace. Poté jsme potkali turisty z Holandska, kteří právě přiletěli z Banjarmasinu a říkali, že odletěli až na třetí pokus. Letadlo se kvůli dýmu muselo vracet zpět na letiště.

Co si o požárech myslí Indonésané?
Byla jsem v šoku z toho, jak tam mohou žít, ale místní na to moc nereagovali. Žijí si tam zahaleni ve smogu a nikdo to nějak více neřeší. Ve městech si maximálně vzali roušky. Říkali jsme jim, že je strašné, když mizí deštné pralesy. Oni s tím souhlasili, ale přitom se jenom usmívali. Vyplývá to z jejich mentality, nechtějí se bavit o negativních věcech. Berou to tak, že s tím špatným nemohou nic udělat, a tak se nerozčilují a jsou pasivní a odevzdaní. Problémy má podle nich vyřešit vláda.

A snaží se s tím vláda něco udělat? Projevuje se tam nějaká iniciativa za záchranu pralesů?
Když se to vláda snaží vyřešit, většinou to odnesou obyčejní lidé. Zakázala místním zemědělcům, aby vypalovali svá malá políčka. Oni to samozřejmě porušují, protože ani jinak hospodařit neumí.

Současný prezident má lesnické vzdělání a údajně i vztah k přírodě, takže lidem slibuje, že už se nebude kácet ani vypalovat. Dokonce jsem slyšela, že udělají z rašelinišť chráněné plochy. Ale politici jsou populisté a v Indonésii vládne korupce v mnohem větší míře než u nás.

Další problém je, že spousta ploch nemá status národního parku, nejsou chráněná. A dokonce i na místě národního parku se oficiálně kácí v místech, kde není primární prales. Plochy se pomalu ukrajují po obvodu.

Požáry ničí především rostliny a stromy, ale v ohrožení jsou i zvířata. Které druhy jsou v ohrožení?
Nejznámějšími zástupci jsou orangutani, kvůli kterým jsem tam osobně jela. Žijí jen v Indonésii na Borneu a na Sumatře. U nich je největší problém, že dokážou přežít jenom v pralese. Kvůli požárům a kácení přicházejí o svůj domov. Dokonce pak prchají na olejné plantáže a snaží se tam živit plody palem nebo kořeny jejich sazenic. Místní ale často mají nevalný vztah k ochraně přírody nebo zvířatům, a tak je hubí. Hodnoty Indonésanů se točí okolo peněz a zvířata jim ničí úrodu, ze které mají zisk.

Další ohrožení jsou kočkodani kahau nosatí, kteří se vyskytují jenom na Borneu, v malajské části ostrova přežívají poslední zástupci trpasličího pralesního slona. Na Sumatře žijí poslední tygři sumaterští a spousta dalších endemických druhů zvířat. O ptácích, plazech, obojživelnících, rybách a bezobratlých nemluvě.

Je tam nějaká šance na zlepšení?
Na místě už působí mnoho zahraničních neziskovek, které se zaměřují na osvětu veřejnosti a podporu místních komunit v aktivitách na ochranu přírody. Společnost je vždy potřeba formovat už od dětského věku. Vím, že v mnoha zemích v Africe školáci běžně navštěvují národní parky, a budují si tak vztah k vlastnímu přírodnímu bohatství a jeho ochraně. Tam to už ale podporuje stát a ne pouze západní organizace. Velmi dobře totiž pochopili, že v takzvané „zvířecí turistice“ je ukrytý velký potenciál. Díky tomu se v Ugandě a Rwandě daří chránit velmi ohrožený druh goril horských, jelikož je na jejich turistickém pozorování založen obrovský byznys.

Podobně by se dle mého názoru dali zachránit i orangutani v Indonésii. Nesmíme ale pominout fakt, že z toho, co se nyní v Indonésii děje, se z velké míry zodpovídáme my - spotřebitelé výrobků z palmového oleje. Třetina produkce palmového oleje totiž míří do Evropy. Dokud bude po tomto levném potravinovém zdroji poptávka, bude existovat i nabídka. Pralesy budou dál nenávratně mizet na úkor palmových plantáží a nejen v Indonésii.

Indonésii dusí mohutné požáry

4. listopadu 2015


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video