Traktor se šinul dvacetikilometrovou rychlostí. Aspoň se psí společník Manon...

Traktor se šinul dvacetikilometrovou rychlostí. Aspoň se psí společník Manon Ossevoortové nemusel bát. | foto: archiv Manon Ossevoortové

Nic není nemožné, říká herečka, co dojela v traktoru na jižní pól

  • 23
Sedla si do 40 let starého traktoru a odjela z Nizozemska na jižní pól. Cestou za sebou v Africe dva dny táhla nepojízdný autobus a jeho majitele, vezla s sebou štěně, které jí přikázal naložit do kabiny kosovský celník a sbírala tisíce snů a přání lidí, co míjela. Jižního pólu dosáhla herečka Manon Ossevoortová loni.

Jak nápad na cestu z Nizozemska na jižní pól vůbec vznikl?
Bylo mi dvacet čtyři let, když jsem na ten nápad přišla. Měla jsem před koncem studií divadelní školy, kde jsem napsala příběh o holčičce, která cestuje na konec světa traktorem. Jenže kde nebo co je konec světa? Pro děti to je třeba jižní pól. A pak mě napadlo, že než jen vyprávět vymyšlený příběh, bude lepší ho skutečně zažít.

Tak jste si koupila traktor a vyrazila jste?
Nebylo to tak rychlé. Navíc jsem před tím traktor nikdy neřídila. Nejdřív jsem proto vyjela na testovací cestu z Nizozemska do Paříže. Když jsem vyrazila, nepřestávala jsem být v údivu z toho, jak na mě lidé reagovali. A bylo jedno, jestli to byly prostitutky v Amsterdamu nebo chlápci v drahých oblecích v Paříži. Všem se na tvářích objevil úsměv a většina z těch, s nimiž jsem mluvila, mi začali říkat, že vždycky chtěli udělat něco podobného. Tak jsem odpovídala: Udělejte to! A to mě přivedlo na myšlenku během cesty na jižní pól říkat lidem, aby na kus papíru napsali svůj sen, který pak odvezu na konec světa.

Ten traktor mi pak vraťte

Kde jste vlastně vzala traktor?
Byla jsem studentka a velmi rychle jsem zjistila, že na traktor, který vydrží takovou cestu, nemám peníze. Nakonec jsem našla farmáře, kterému můj nápad přišel tolik šílený a zábavný zároveň, že mi dovolil, abych si půjčila jeho čtyřicet let starý traktor. Nic za to nechtěl, jen až se prý vrátím, mám mu ho zase přivézt zpátky.

Dala jste mu nějaké jméno?
Ne, ale vlastně jsem o tom pořád přemýšlela. Nakonec zůstal tím, čím ve skutečnosti je – prostě traktorem.

Když jste se vydala na cestu na jižní pól, skoro jste skončila už po pár dnech...
Problém je, že v Nizozemsku vám na traktor nedají registrační značku. Na úřadu jsem se dozvěděla jen to, že musím mít dobré mezinárodní pojištění. Při zkušební cestě do Paříže chybějící značka nikomu nevadila, ale když jsem později vyjela směr jižní pól a ocitla se v Belgii, kde jsem omylem vjela na dálnici, byl z toho problém. Jela jsem dvacítkou tam, kde ostatní jeli sto dvacet. Nakonec mě policie zadržela na 14 dnů, čímž paradoxně začala i moje mediální sláva, protože v novinách se objevily články o holce, která z Nizozemska jede na jižní pól, ale její cesta skončila už dva dny poté, co překročila holandské dálnice. Nakonec se to vyřešilo tak, že jsem traktor registrovala v Belgii, dostala jsem belgické registrační značky a mohla jsem jet dál.

Chtěla jsem si splnit vlastní sen, vysvětluje Manon Ossevoortová.

V Etiopii se herečka představila i jako performerka.

Co na vaši cestu říkali rodiče?
Rodiče byli první, jimž jsem o tom nápadu řekla. Po asi dvaceti minutách ticha mi můj otec řekl, že jestli to chci vážně udělat, tak o tom nemám mluvit, ale skutečně to provést.

Když jste jela traktorem, využila jste někdy jeho schopnosti? Třeba pro orání?
Původně jsem chtěla, ale pokud někde nemají na traktor, nemají ani potřebné vybavení, které by se za něj dalo připojit. Skoro pořád, hlavně v Africe, jsem ale někoho odněkud tahala. Občas už jsem si připadala jako africká asistenční služba. Jednou jsem takhle uprostřed pouště v Súdánu narazila na nepojízdný autobus s klukem, který už několik dnů čekal, až někdo pojede kolem. A najednou jsem se z pouště zjevila já, z čehož byl dost vykolejený. Nějak jsme se domluvili, co je potřeba, ale asi ne moc dobře. Nejdřív jsem totiž myslela, že ho jen roztáhnu, auto naskočí a každý si pojedeme svojí rychlostí, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem ho dva dny táhla 170 kilometrů až do Chartúmu, hlavního města Súdánu. A podobných menších záchranných akcí byly snad stovky.

Na fotografiích z cesty je občas vidět, že s vámi jel pes. Byl s vámi celou cestu?
Přidal se ke mně, když jsem opouštěla Kosovo. Bylo to před začátkem zimy a já se těšila do Egypta, protože jinak bych asi umrzla. Přejížděla jsem hranice, celník mi kontroloval pas a k mému traktoru přišlo malé štěně. Ten celník měl takový ten drsný výraz, listoval pasem, a když mi ho podával, vlastně mi přikázal, abych si to štěně vzala, protože jinak přes zimu zmrzne.

Kolem světa

Manon Ossevoort je hlavní hvězdou cestovatelského festival Kolem světa, který se tento víkend koná v Národním dome na pražském Smíchově. Kromě holandské herečky, která se díky své skoro 40 tisíc kilometrů dlouhé cestě na traktoru dostala do Guinessovy knihy rekordů, na festivalu vystoupily či vystoupí desítky dalších cestovatelů z přednáškami z různých koutů světa. Chybět nebude například ani Dan Přibáň, který letos s trabanty projel Austrálii a Indonésii.

Tak jste si ho vzala?
Neměla jsem sílu mu vysvětlovat, že jedu na Saharu a nevím, jestli to tam pro něj bude lepší. Původně jsem tedy vymyslela, že psovi mu před naloděním v Itálii najdu rodinu, ale dopadlo to tak, že jsem od italského veterináře dostala mezinárodní pas a pes jel se mnou dál. Vtipné bylo, že psí pas vypadal jako běžný pas pro lidi. S vlajkou Evropské unie a dokonce i jeho fotkou. Takže když potom kdekoliv přejížděla hranice, vždy se ozvalo: A co pes? Odpovídala jsem: Chcete vidět jeho pas? A bylo po otázkách. Nakonec se mnou jel dva a půl roku, ale v Tanzanii se nakazil smrtelnou spavou nemocí. V Tanzanii jsem rovnou adoptovala další štěně, které se mnou dojelo až na jih Afriky a je se mnou doteď.

Projela jste přes 20 států. V Evropě například Itálii, Chorvatsko, Kosovo. V Africe Egypt, Etiopii, Ugandu, Keňu, Namibii... Jak jste vybírala země, kterými pojedete?
Částečně to bylo zkrátka tak, že jsem se podívala na mapu a zvolila nejvhodnější trasu. Třeba ale právě balkánské státy jsem chtěla zažít, protože mě zajímalo, jak se tam žije. Vnímala jsem, že to pro Nizozemce byly země, kam jsme jezdili na dovolenou, ale ve chvíli, kdy tam začala válka, jsme se tvářili, že je to konec světa, který se nás netýká. Proto jsem nejela přes Španělsko a Maroko. Taky jsem věděla, že chci navštívit Súdán, kde lidé už desítky let trpí a je potřeba jim pomoci alespoň tím, že o tom budu mluvit.

V Africe jsem se cítila bezpečněji, žije se tam víc dohromady

Kde jste vzala peníze na cestu?
Když jsem vyjela, byla jsem mladá holka bez úspor. Postupně jsem ale potkávala lidi z různých charitativních organizací a viděla jsem místa, kde je třeba pomáhat. Vymyslela jsem proto projekt, z kterého jsem financovala cestu, pomáhala charitě a díky zájmu médií informovala o místech, která z různých důvodů zasluhují pomoc bohatého světa. Navrhla jsem třeba trička nebo si lidé mohli koupit určitý počet kilometrů mé cesty, které byly „jejich“ a na mém webu si pak mohli přečíst, co se právě na jejich úseku cesty událo. Nejdřív to vypadalo, že dojedu na Balkán a budu muset skončit, ale z organizace, kam peníze proudily, mi dali vědět, mohu jet dál. Lidé během prvního čtvrt roku pochopili, že nejsem malá holka, která je tak vyrazila na výlet, ale že se za tím skrývá i něco ví. Tím se zaplatila celá cesta až do Jihoafrické republiky a charita navíc získala přes 40 tisíc eur.

Srážka traktoru s nosorožcem. Oba zúčastnění vyvázli bez úhony.

Svezli se i keňští vojáci.

Nedělala vám během cesty problémy vysoká spotřeba nafty?
Nebyl to takový problém. Na jednu nádrž jsem ujela 760 kilometrů, což vycházelo na celotýdenní jízdu. A během té doby pokaždé dojedete někam, kde se dá nafta koupit.

Kde jste spala?
Nejprve jsem měla stan, který jsem si stavěla za traktorem. Jenže to bylo hrozně nepraktické. Nakonec jsem si vymyslela konstrukci přímo na traktoru, což bylo hlavně v Africe bezpečnější kvůli různým zvířatům.

Lidí jste se nebála? Jela jste sama.
Možná paradoxně jsem se víc bála v Evropě než v Africe. Když jsem kempovala v Evropě, byla to místa, kde o mně nikdo nevěděl. Říkala jsem si, že kdybych zmizela, nikdo se nic nedozví. V Africe ale lidé žijí víc pohromadě, byla jsem víc na očích, takže i ve větším bezpečí.

Snů bylo tolik, že se nevešly do traktoru

Zmínila jste sbírání snů lidí, které jste cestou potkala. Kolik snů jste posbírala?
Tisíce a tisíce. Bylo jich to tolik, že už jsem je nemohla vozit. Proto jsem je v průběhu cesty posílala do Nizozemska, kde je moje rodina zdigitalizovala a poslala mi je zpět na DVD.

Četla jste ta přání?
Některá samozřejmě ano, ale ne všechna. Ukázalo se, že svá přání mají lidé všude na světě podobná. Většinou to souvisí se zdravím, láskou, dětmi, lepším postavením ve společnosti, penězi.

Co se přáními stalo?
Symbolicky jsem je dala do sněhuláka, kterého jsme postavili na jižním pólu. Protože ale v Antarktidě nemůžete jen tak něco nechat ležet v přírodě, jsou vystaveny v muzeu mezinárodní antarktické stanice.

Když se přesuneme do Antarktidy, tam už jste měla jiný traktor, než po většinu cesty...
S původním traktorem by to bylo absolutně nemožné. Do Antarktidy jsem se ale především dostala poté, co jsem cestu na několik let přerušila. Během původní cesty jsem totiž nabrala zpoždění a nestihla jsem ledoborec, který plul na Antarktidu z Jihoafrické republiky. Vrátila jsem se proto domů a sháněla jsem peníze na to, abych se mohla na jih zase vrátit a cestu dokončit. Nakonec se mi podařilo najít i sponzora v podobě firmy, která traktory vyrábí, a celou moji cestu završila expedice ve speciálně upraveném traktoru nazvaná Antarctica2. Cesta od ruské základny na pobřeží k jižnímu pólu byla dlouhá zhruba 2 500 kilometrů a zabrala nám 16 dnů.

Jak moc byl upravený traktor pro Antarktidu?
Museli jsme používat speciální palivo, olej, skleněná okna nahradila speciální plastová, topení bylo výkonnější... Ještě před tím, než jsme se vydali k pólu, jsme traktor testovali na Islandu.

Cíle jste dosáhla před rokem. Co je podle vás výsledkem cesty?
Především to, že jsem snad inspirovala další lidi k tomu, že nic nemožné. Když jsem si nápad s cestou na jižní pól vymyslela, bylo to jako kdybych se rozhodla dojet traktorem na Měsíc. I s pauzou to trvalo skoro deset let, ale povedlo se to. Je to důkaz, že nic nemožné. Pokud máte nějaký sen, stojí za to, pokusit se ho naplnit.