RECENZE: Adele je šťastnější. Promítlo se to i na desku, v dobrém

Nové album nyní sedmadvacetileté britské zpěvačky Adele se očekávalo už před dvěma lety, nakonec se stalo vyhlíženým a téměř okamžitým hitem letošního podzimu. Nese název 25 (podle věku, v němž na něm Adele začala pracovat) a na vrcholy prodejních žebříčků vystřelilo bez váhání.

Svůj díl na tom má samozřejmě popularita, jaké se zpěvačka těší, stejně tak jako skutečnost, že se Adele rozhodla, že její hudba se nebude šířit pomocí streamovacích služeb. Takže nákup desky je jedinou legální možností, jak si ji poslechnout. Ovšem důležité je, že Adele fanoušky nezklamala.

Úvodní Hello, která vyšla jako singl už koncem října a vysloužila si (dle mého soudu poněkud přehnané) obvinění z vykradení starší písně Toma Waitse, na album dobře pasuje. Svým hymnickým pojetím, do něhož se postupně rozjede, asi byla jako první singl vhodnou volbou, ale nejlepší na desce není. Nebo minimálně není nejzajímavější.

Protože i když Adele zpívá o nešťastné lásce, ztraceném mládí (což se v sedmadvaceti asi může zdát, pokud jste už pár let mezinárodní hvězdou) a podobných na první pohled až depresivních tématech, po hudební stránce je deska místy až rozverná. O skladbě Send My Love (To Your New Lover) to platí stoprocentně, ale i songy, které jsou přece jen do sebe zahloubanější, jako I Miss You nebo Remedy, jsou zábavnější než nevýrazné kňourání, které by v rámci žánru mohlo hrozit. Water Under the Bridge opakuje mohutné pojetí Hello, ale i zde je Adelin hlas najednou jiskřivější a veselejší.

25

90 %

Adele

Čekání se vyplatilo, Adele se na desce zdá o něco dospělejší a o něco šťastnější, díky čemuž se dobře poslouchá od začátku do konce. Bezpochyby pomohlo i to, že Adele je zpěvačkou s talentem od pánaboha, což na albu 25 dokazuje měrou vrchovatou. Takže nezbývá než litovat, že příští rok v rámci evropského turné, jehož termíny včera ohlásila, Adele do Česka nezavítá.