Syrský prezident Bašár Asad (vlevo) na návštěvě u ruského prezidenta Vladimira...

Syrský prezident Bašár Asad (vlevo) na návštěvě u ruského prezidenta Vladimira Putina v Moskvě. (21. října) | foto: Reuters

KOMENTÁŘ: Putinův trojí úspěch ve válce o Sýrii

  • 235
Vývoj války v Sýrii hraje ruskému prezidentovi Vladimirovi Putinovi do karet. Akce jeho vojáků v syrském konfliktu mu pomáhají získat lepší kredit ve světě, zároveň ale tažení proti Islámskému státu odsouvá mimo většinovou pozornost válku na východě Ukrajiny, píše analytik Vladimír Votápek.

Islámský stát (IS) přináší Kremlu jeden dárek za druhým. Úspěchy IS na Blízkém východě (spolu s bezzubostí aliance, vedené Spojenými státy) umožnily Moskvě posílit vojenskou přítomnost v Sýrii a svou vojenskou kampaň, spočívající v leteckých a raketových úderech proti různým protivníkům Asada, vydávat za ruský příspěvek boje proti terorismu.

Následoval útok na ruské letadlo, který přesvědčil i váhající ruské občany o tom, že se jim teroristé chystají podpálit jejich vlastní domy, a proto je nutné utáhnout opasek o další dírku a poskytnout armádě dodatečné prostředky. A pak přišly útoky v Paříži, které vyděsily evropské veřejné mínění do té míry, že z Ruska dělají už dokonce spojence Západu – tedy alespoň v boji proti IS.

Vladimír Votápek

Analytik Vladimír Votápek

Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci.

Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu.

Zatím to tedy vypadá na naprostý úspěch kremelské taktiky – a to přesto, že z počátku nebyly karty rozdány nijak jednoznačně. Původní cíle ruského angažmá na straně Asada byly v zásadě trojí:

Zaprvé dodávkami zbraní a přímou vojenskou podporou odvrátit rychlou blížící se porážku diktátora a udržet ho ve hře jako vlivnou kartu, kterou bude možné případně směnit za něco jiného. Tím by byl podpořen druhý a dlouhodobý cíl Kremlu, tedy udržení geopolitického postavení v Sýrii (jednoduše řečeno ruské vojenské základny).

Třetím cílem bylo dosažení takového stavu, kdy by dlouhodobý konflikt v Sýrii odpoutal pozornost od ruské agrese proti Ukrajině. Boje v Donbasu se v posledních měsících dostaly přesně do toho stavu, který vyhovuje Moskvě. Stal se z něj zamražený konflikt, který Kreml skoro nic nestojí, přitom neustále odčerpává zdroje i pozornost Kyjeva a tím mu ztěžuje jeho případné sbližování s Evropou.

Moskva přitom neměla jednoduchou pozici. Především – jeho podpora Asada něco stojí a ruská vláda má díky nízkým cenám ropy a zemního plynu poměrně hluboko do kapsy. Kreml proto musel zvažovat, zda má své tenčící se prostředky investovat do dobrodružství, jehož výsledek byl a stále je poněkud nejasný.

Další komplikací je skutečnost, že podpora Damašku znamená také podporu Teheránu, jehož milice jsou jediným spojencem vládnoucího režimu. To ale s sebou nese zhoršení vztahů s většinou arabských zemí.

Nezapomínejme, že to nebyl ani tak Západ, jako především Liga arabských zemí, která před dvěma lety uznala syrskou opozici a Asadův režim odmítla považovat za legitimního reprezentanta Sýrie. Putinovo angažmá v Sýrii tak postavilo Moskvu na stranu menšinových šiítů a okrajových alávitů, proti sunnitské většině. Tento krok by mohl mít vliv i na ruskou vnitřní politiku, protože muslimové žijící v Ruské federaci patří většinou k sunnitské větvi islámu.

Bude se opakovat historie?

Válka v Sýrii

Všechny tyto úvahy ale z pohledu Kremlu přebila možnost vymanit se pomocí syrské krize a tzv. boje proti terorismu z mezinárodní izolace, do které se Moskva dostala po své agresi proti Ukrajině. A tento kalkul Putinovi vyšel na sto procent.

Francie a další západní země tak dnes hledí na Moskvu jako na spojence v boji proti terorismu. Není to poprvé – spíše naopak. Boj proti terorismu je z pohledu Kremlu velmi oblíbené téma, které mělo a má vracet Rusko do centra mezinárodních vztahů, odkud opakovaně vypadává - ať už vzhledem ke své ekonomické nedostatečnosti, nebo v důsledku agresivity vůči sousedům.

S velmi podobnou nabídkou přispěchal prezident Putin například bezprostředně po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Praxe ale ukázala, že její skutečný přínos je poněkud problematický.

V okamžiku, kdy se Washington rozhodl zasáhnout proti al-Káidě a Talibanu přímo na území Afghánistánu, slibovaná kremelská pomoc připomínala spíš sypání písku do ložisek. Moskva se všemi prostředky snažila vytěsnit ze Střední Asie americké základny a důsledně komplikovala logistické toky pro zásobování aliančních sil. Spolupráci Moskvy a Západu také komplikovala skutečnost, že boj proti terorismu v podání Západu a především Spojených států byl spojován s podporou demokratizačních hnutí. A to byl pro Kreml obrovský problém.

Nicméně výsledky tzv. arabského jara jsou velmi problematické. V řadě zemí byly sice svrženy autoritativní a diktátorské režimy (ať už vlastními silami nebo s pomocí Západu), výsledkem ale byl většinou chaos a zhoršení situace obyčejných lidí. Odstranění represivních režimů otevřelo dveře změnám – brzy se ale ukázalo, že pro využití této šance byly nejlépe připravené nikoli rodící se a slabé demokratické síly, ale už dávno zformovaní a mnohaletým bojem zakalení islamisté.

Válka v Sýrii

Jejich radikalismus se v jednotlivých zemích liší, ale protidemokratická a protizápadní orientace je nesporná. V Egyptě se nakonec vše vrátilo do starých kolejí, v zemi jsou desetitisíce politických vězňů a vládnoucí režim se od toho předchozího liší jenom osobou hlavy státu. V Lybii se stát zhroutil do naprostého chaosu a také v Sýrii se zdá, že s Asadovým režimem by odešel i zbytek syrské státnosti. Vlna revolucí tak přinesla očekávaný výsledek pouze ve své kolébce – Tunisku.

Vstřícný neznamená hloupý

Zdá se tedy, že Západ je pro nejbližší období nucen od sebe oddělit boj proti terorismu a podporu demokratických změn, což mu dává příležitost ověřit si upřímnost kremelských návrhů na spolupráci.

Jsem přesvědčen, že různost motivací obou stran se velmi brzy ukáže a plánovaná spolupráce nic významného nepřinese. Přesto si snad Západ může dovolit být, alespoň zpočátku, otevřený a vstřícný.

To ale neznamená hloupý. Přes všechny změny na mezinárodní scéně by neměli evropští státníci zapomenout, že to nebyl IS, ale Moskva, která vojensky obsadila část území členského státu OBSE a rozpoutala na jeho území ozbrojený konflikt, využívající i těžké konvenční zbraně. V Paříži zemřelo 130 nevinných lidí, ale počet obětí bojů na východě Ukrajiny jde do tisíců. A to je nepoměr, na který nesmíme zapomenout.

Ruské nálety ničí ropná pole Islámského státu:


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video