RECENZE: Need for Speed se vrací k největší slávě. Jako trefa do černého

Letošní Need for Speed jsou jako hudební kompilace toho nejlepšího, které umělcům mnohdy vycházejí až po jejich smrti. Chybí výraznější nové prvky, ale většinu skvělých konceptů z minulosti autoři zpracovali výborně. Menší mírou inovace tak paradoxně vdechli nový život do pozvolna skomírající série.

Stávající pokračování nese prostý název Need for Speed a je vzorným příkladem nového směřování pro vydavatelství Electronic Arts. To tolik roků v řadě testovalo hráčskou trpělivost a okatě ždímalo jejich peněženky, že si v letech 2012 a 2013 vysloužilo „ocenění“ nejhorší společnost v Americe. Stalo se tak jedinou firmou, která titul získala dva roky po sobě.

Situace vedla ke změně generálního ředitele, kterým je od září 2013 Andrew Wilson. Jeho strategie je jednoduchá: Electronic Arts mají vydávat méně her a více se soustředit na kvalitu. Například Battlefield Hardline se díky tomu dočkal půlročního odkladu a Need for Speed po sedmnácti letech poprvé nevyšlo s roční pravidelností.

Letošní díl se na pultech obchodů objeví po 24 měsících a na otázku, zda se čekání vyplatilo, můžeme reagovat jen nadšeným ano. Vývojáři upustili od nesmyslných experimentů a vrací se k prosté, ale návykové závodní hře.

Většinu prvků tak budete znát z minulých dílů a titul nejvíce připomíná období zhruba před deseti lety, kdy si hráčská srdce získávaly díly jako Underground a Most Wanted.

Vývojáři ostatně tvrdí, že absence podtitulu je pro letošní díl symbolická. Má z předchozích her destilovat jádro toho, čím Need for Speed je. Letošní díl má předestřít styl série na dalších několik let a přesně tak i působí.

Je to vypilovaný základ hry, k němuž tvůrci v dalších letech mohou přidávat ikonické prvky z odboček jako neony na podvozku z Undergroundu či hru za policii z Hot Pursuit.

Need for Speed (2015)

Need for Speed (2015)

Need for Speed (2015)

Need for Speed (2015)

Na pomezí arkády a simulátoru

Zábavnost libovolné automobilové hry stojí a padá s atraktivitou jízdního modelu. Můj první dojem z nových Need for Speed tak byl rozporuplný.

Zpoždění při ovládání mi nepříjemně připomínalo díly z posledních několika let. Vzpomněl jsem si například na titul Most Wanted z roku 2012, u kterého jsem při recenzování čas spíše protrpěl (více zde).

Tvůrci však pochopili, že různí hráči od série očekávají odlišné chování automobilu. Postupně tak můžete nakupovat vylepšení, která umožňují vůz přizpůsobovat vašemu stylu jízdy.

Třeba typ gum přímo ovlivní přilnavost auta na vozovce, jiné součástky však nabízejí manuální upravování jízdních vlastností.

Přizpůsobovat tak lze například citlivost při zatáčení, sílu brzd a vůbec celkový jízdní projev. Nutno dodat, že možnosti nastavení jsou u plně vylepšeného automobilu vcelku působivé.

Nakonec jsem tedy objevil kombinace, při kterých jízda připomínala mé oblíbené díly série Need for Speed. Nejpraktičtější je však využívat alespoň dva až tři vozy s odlišným nastavením.

Jeden přizpůsobíte závodům na čas, druhý sestavíte pro ježdění ve smyku (drifting) a případný třetí je vhodný na gymkhanu (kombinace jízdy na čas a na efekt).

Závodění je díky pestrým volbám jízdních vlastností zábavné, a potěšit by tak mělo příznivce arkádovějších závodů, ale i realističtějšího stylu jízdy. Věrohodnou simulaci však od hry raději nečekejte.

Bojujete o uznání závodních legend

V letošních Need for Speed objevíte tři hlavní kategorie závodů. Je to boj časem, soupeření ve smykování a disciplína gymkhana, která kombinuje první dva typy soutěží. To vše pojí příběhová složka, která vás však k židli nepřiková.

Ale krátké filmečky točené ve skutečném světe hře i tak náramně sluší. Jsou totiž příjemnou změnou oproti ději vyprávěnému pomocí digitálních animací.

Za zmínku stojí také inovativní technologie, díky které záběry ze skutečného světa obsahují váš automobil, a to včetně vizuálních úprav. Mnohdy navíc plynule přecházejí do hry.

Herecké výkony jsou spíše školácké, jejich úsměvná lacinost však titulu sedí. To ovšem nelze prohlásit o virtuálních telefonátech, díky kterým získáváte nové mise a postavy během nich komentují vaše jezdecké výkony. Telefonáty působí nadbytečně a jejich eliminace by hře jedině prospěla.

Ježděním se snažíte získat pozornost pěti ikon ze skutečného závodního světa. Rychlost reprezentuje Magnus Walker, styl zastupuje Ken Block (počítá se drifting, jízda na efekt), vzorem tuningu je Akira Nakai (hledí se na vizuální i výkonnostní úpravy), symbolem spolupráce ve skupině jsou Risky Devil (klíčové je například smykování v tandemu) a řízení na hranici zákona je doménou Shinchi Moroshiho (body získáváte za honičky s policií).

S každou ikonou se pojí specifický typ závodů a jejich úspěšným dokončováním postupujete příběhovou částí hry. Kromě toho jsou však k dispozici i tratě, jež se na dějovou linku nevážou a slouží především k získávání peněz.

Ježděním posilujete také reputaci, která zvyšuje vaši jezdeckou úroveň a pomáhá odemykat rozličná vylepšení. Za peníze tedy kupujete součástky, které jste si zpřístupnili získanou pověstí.

A v případě letošních Need for Speed koncept postupného odemykání funguje výtečně. Neobtěžuje a úspěšně motivuje k dalšímu hraní ve snaze svůj automobil opět o něco vylepšit. Jedinou výtkou je malá přehlednost systému.

Kvůli té mnohdy není jasné, jestli jsou pro automobil v libovolný moment dostupná další zdokonalení. Někdy tak nezbývá než situaci zkoumat otrockým projížděním všech vylepšovacích menu.

Drobná škobrtnutí

Grafika hry je na konzoli PlayStation 4 parádní, je však třeba přiznat, že se detailnosti oficiálních videí ani zdaleka neblíží. Zajímavé tak bude sledovat vizuální posun u PC verze, kterou vývojáři raději odložili na příští rok.

Sice se tu střídá noc a den, nicméně tento cyklus není ovlivněný časem. Denní doba jednoduše závisí na části města, ve které se zrovna nacházíte. Zpočátku tak závodíte především v noci. Pravidelné střídání by tak hře slušelo mnohem více.

Titul se navíc již v propagačních videích pyšnil propracovanými možnostmi při vizuálním tuningu automobilů. Ten je vskutku podařený a graficky orientovaným hráčům umožňuje kreativní sebevyjádření.

Zpracování má však jeden zásadní problém. Když totiž pracujete s boky automobilu, není možné zrcadlově zkopírovat výtvor z jedné strany na druhou.

S ohledem na možnost libovolně otáčet, nabarvovat i zvětšovat a zmenšovat obrazce, je tak při komplikovanějších kreacích téměř nemožné navrhnout obě strany symetricky.

Hlavní návrhář James Mouat nám však v dosud nezveřejněném rozhovoru řekl, že tým bude hru na základě reakcí hráčů po následujících dvanáct měsíců bezplatně vylepšovat. Situace se tak ještě může změnit.

Proklatá povinnost být neustále on-line

Nový díl Need for Speed nepatří mezi příliš inovativní hry, přesto je to okouzlující zážitek. Připomíná totiž téměř zapomenutou hvězdnou éru série a je předzvěstí pozitivních změn.

V titulu je sice možné objevit drobné nedomyšlenosti, například nutnost zvolit typ závodu ještě po jeho restartu, či občasnou absenci volně polohovatelné kamery při tuningu.

V základu je to však povedený titul, kterému lze vytknout jen málo. Obtížnost závodů je přiměrená, umelá inteligence závodníků působí přirozeně a počet tratí je obstojný. Největší skvrnou na jinak vyleštěném výsledku je tak nutnost být neustále on-line.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Vývojáři to obhajují konceptem AllDrive, který zaznamenává herní styl skutečných oponentů, jejž při vašich závodech emuluje. Zásadní dopad funkce jsem však nepozoroval, možnost hrát bez připojení by proto hře slušela více.

Jinak jsem se však u letošních Need for Speed skutečně bavil. Recenzování hry tentokrát nebylo pracovní orbou, nýbrž potěšujícím zážitkem. Je to zkrátka titul, ke kterému se s radostí budete vracet.