Jihlavský tělocvikář zdolal Manaslu. Z tábora vyšel po smrti kolegy

  • 1
Horolezec Tomáš Kučera je prvním Jihlavanem, který kdy stanul na vrcholu osmitisícové hory. Kučera vystoupil na vrchol 8 163 metrů vysoké himálajské hory Manaslu 2. října půl hodiny před polednem. Při expedici na jednu z nejvyšších hor světa zažil kruté mrazy, smrt, vyčerpání i nadšení.

Bylo slunečno, vál slabý vítr. Poslední kroky na vrchol si Tomáš Kučera natočil na video. „Vrcholový hřebínek je na natáčení zajímavej, uf, doufám, že se mi při tom nepodaří spadnout. Uááá! Já už nemůžu,“ je slyšet ze záznamu mezi jednotlivými přerývanými nádechy a praskáním sněhu pod nohama na příkrém úbočí.

Expedice Manaslu 2015

Z Prahy členové desetičlenné expedice pod vedením Pavla Burdy odlétali 30. srpna. O den později přes Dubaj přiletěli do Káthmándú. Tam se dva dny zabývali vyřizováním povolení a zbývajícími nákupy.

Pak přejížděli na začátek treku do Bhulbule. V následujících sedmi dnech zvládli 103 kilometrů z Bhulbule ve výšce 840 metrů do základního tábora pod Manaslu ve výšce 4 800 metrů. Překonávali přitom také sedlo ve výšce přes 5 tisíc metrů. Následujících 24 dnů strávili na hoře. Zpět se vraceli trekem ze Samagonu do Soti Khola. Do Česka přiletěli 15. října.

Těsně před vrcholem Manaslu se na sněhu třepotají vlajky Číny a Nepálu. Úplně nahoře už byl Kučera sám, jen s pleskáním větru. Veškerý sousední okolní svět byl dole pod ním. „Tak jsem tam chvíli očumoval, fotil a pak jsem sestupoval,“ směje se Kučera, jakoby líčil procházku po kolonádě.

Byl jedním z deseti členů tuzemské expedice Manaslu 2015. A jedním z šesti, kteří se dostali až na vrchol osmé nejvyšší hory světa, jejíž název lze prý přeložit jako „Hora ducha“.

Až při druhém výstupu Kučerovi přálo štěstí. První pokus 1. října se nevydařil. S pěti kolegy ze čtvrtého výškového tábora Kučera vycházel na vrchol ve dvě hodiny v noci. Jenže bylo sedmadvacet stupňů pod nulou.

„Po dvou hodinách jsem od kotníků dolů přestával cítit nohy. Měl jsem strach z omrzlin, tak jsem to otočil zpátky. Kdybych měl strávit dalších šest hodin v tom mraze, tak by to nemuselo dobře dopadnout,“ hodnotí Kučera.

Toho dne z členů expedice na vrchol vylezli Karel Svoboda, Martin Štourač, Martin Ksandr, Jan Polášek a Pavel Burda.

Smrt v táboře. Kromě Čechů vyčerpaným nikdo nepomohl

Druhý den z tábora C4 vyrážel v jednu v noci na cestu k vrcholu německý horolezec se šerpou. Pak se dali na výstup Kučera s kolegou Markem Lejskem. Ten se ale rozhodl po půldruhé hodině nepokoušet osud a dal se na sestup.

Osud však pokoušeli pod vrcholem „Hory ducha“ jiní. Ve čtvrtém vrcholovém táboře se během noci před Kučerovým výstupem odehrálo drama s tragickým koncem.

Večer 1. října do tábora přišla dvojice k smrti vyčerpaných horolezců - rakouský Zoltan Benedek a Francouz Jean-Luc. Po západu slunce se z jejich stanu začalo ozývat volání o pomoc.

„Nacházíme dva týpky v totálně zbědovaným stavu. Lékárny a saťák do pohotovosti a začínáme organizovat záchranu. Venku vítr, minus 30, signál na houby, kromě Čechů se klasicky k pomoci nikdo jiný nemá - vrchol je vrchol :-(. Děláme co můžem, ale přesto jeden z nich umírá. S druhým nám dopoledne přichází pomoci šerpa s kyslíkem při transportu do C3, kde ho vyzvedne vrtulník. Tady končí výstup, kopec letos opouštíme úplně,“ napsal na webu český horolezec Jan Trávníček, který byl v tu dobu s jiným týmem také v táboře.

Dvacet kroků a musíte se vydýchat, jinak se zatočí hlava

V táboře C4 chyběly bomby s kyslíkem, který by horolezcům s výškovou nemocí mohl zachránit život. Totiž - chyběly? Údajně ho někdo z jedné ze zahraničních výprav v táboře měl, ale vydal ho až po Zoltanově smrti. Horolezci prý o této události hodně diskutovali po návratu do základního tábora.

Co však mohli vyřešit? „Nějak zásadně se to nevyřešilo. Pro mě je tohle hodně silná zkušenost: umět se rozhodnout správně ve chvíli, kdy si nejsem jist, zda budu schopen se v pořádku vrátit z výstupu. Pokud je mi zle už ve druhém výškovém táboře, musím mazat dolů, protože čím výš, tím to bude jenom horší. A pokud se rozhodnu špatně, ohrozím nejen svůj život, ale i životy ostatních,“ míní Kučera.

Ráno ve čtyři hodiny, když horolezci zjistili, že Zoltan zemřel, rozhodovali se, jestli jít, nebo nejít na vrchol. Kučera a Lejsek do dalšího pokusu šli a jihlavský učitel na vrchol vystoupal.

Cestou nahoru se ale těšil, až bude mít výstup za sebou. „Ujdete dvacet kroků a musíte to vydýchat, jinak se vám zamotá hlava. Takže jsem se těšil, že na vrcholu už nebudu muset stoupat. A pocity nahoře? Je to silné, máte v hlavě spoustu myšlenek, radost, zadostiučinění. Já měl příznivé podmínky, jasno a vítr do 40 kilometrů v hodině, takže se tam dalo chvíli pobýt.“

V táboře nikdo nezůstal. Ležel tam jen mrtvý Zoltan

Pak se dal Kučera z vrcholového hřebínku Manaslu na sestup. Když však klesl do čtvrtého tábora, byl kemp prázdný. Zůstal v něm už jenom mrtvý Zoltan. „To na psychiku nebylo dobré,“ vzpomíná.

V táboře sbalil stan a pokračoval dál dolů až do C2, kam se dostal o půl páté večer. „Byl jsem úplně vyřízenej. Kolegové mi dali hrneček čaje, sám bych si ho už nedokázal uvařit.“

Tělo prý se bude z vyčerpání na expedici dostávat měsíc. Do posilovny a na kolo se však prý Kučera přímo těšil, nemůže bez nich být. A to přímo během expedice oslavil už sedmačtyřicetiny.

„V poslední den treku, než jsme šli do základního tábora, nechali po večeři kluci od kuchařů udělat dort se svíčkami. To mě dostali, to bylo moc hezké,“ usmívá se Kučera v příšeří posilovny v suterénu jihlavské stavební průmyslovky, kde je tělocvikářem.

Na ruce a nohy musíte mít to nejlepší, co si můžete dovolit

Nevylučuje, že se ještě o další osmitisícovku pokusí. „Přesvědčil jsem se, že i v osmi tisících to jde. Výšková nemoc mě neohrozila, takže plány samozřejmě nějaké mám, ale je to otevřené. Realita je, že takovýhle výlet se z vlastních zdrojů každý rok ufinancovat nedá. Příště bych chtěl zkusit něco lezecky těžšího,“ naznačil Kučera.

V horách udělal ještě jednu zkušenost, praktickou: Na expedici si totiž nekoupil nové boty, spokojil se s těmi, co už měl. „Přece jenom potřebný tepelný komfort už neměly. Tuhle chybu příště neudělám. Mé poznání z toho je, že na nohy a ruce musíte mít to nejlepší vybavení, co si můžete dovolit, abyste pokud možno předešli problémům,“ míní jihlavský horolezec Tomáš Kučera.

Úbočí Manaslu si taky užili extrémní lyžaři Martin Štourač a Karel Svoboda. Lyže vytáhli až na vrchol hor, při sestupu je nasadili na nohy asi 200 metrů pod vrcholovým hřebínkem.

„Oni mají sjeté svahy i většího sklonu, ale ta nadmořská výška člověka velmi vysává a on reaguje pomaleji, v tom je sjezd obtížnější. Sníh nebyl hluboký, ale byl to boj, sjeli dvacet třicet metrů a odpočívali. Že by člověk to vrcholové plato sjel na jeden zátah, to není možné. V některých místech mezi tábory C1 a C2, kde se ledovec lámal do séraků, byly kolmé pasáže, kde museli s lyžemi v batohu slaňovat.“