Všichni lidé ve Vladislavskému sále povstali a tleskali Vašemu synovi. Jak jste to vnímal?
Byl to pro mě velmi emotivní večer, v jednu chvíli jsem si myslel, že to nedám. Bylo mi opravdu hodně zle. Ale ta reakce všech přítomných v sále, to bylo něco úžasného a všem za to moc děkuji, klobouk dolů přede všemi. Něco takového jsem nečekal. A to, že se pan prezident poklonil, když jsem vyznamenání přebíral, to je pro nás ohromná čest a vážím si toho. Všichni nám gratulovali, i když není k čemu, a říkali, že můžeme být na Péťu hrdí. A to také jsme. Ale byli bychom hrdější, kdyby si tu cenu mohl převzít sám.
O čem jste během ceremoniálu přemýšlel?
Hned se mi vybavila slova paní učitelky, se kterou jsme mluvili. Péťa jí den před tou tragickou událostí na praxi řekl: „Vy o mně ještě jednou uslyšíte. Já budu hrozně slavný.“ Narážel tak na svoje kuchařské schopnosti.
Byli na Hradě i další Petrovi příbuzní?
Byla tam se mnou manželka a Péťova babička. Manželka samotná se na přebírání ocenění necítila, a tak to zbylo na mě. V sále jsem bohužel na manželku neviděl, seděla až někde v devatenácté řadě, to jediné mi tu ceremonii narušilo. Kdyby seděla alespoň ve druhé řadě, když první je oprávněně určená prominentům, moc by mi to pomohlo.
Měl jste možnost po ceremonii mluvit s některými dalšími vyznamenanými?
Zdrželi jsme se s rodinou jen chvíli, dali jsme si kafe a pak hned jeli domů. I za tu chvíli k nám pár lidí osobně přišlo. Například pan europoslanec Maštálka.
Kam medaili Za hrdinství doma dáte?
V Péťově pokoji máme skleněnou vitrínu, kde už teď je více ocenění, takže tam umístíme i tuto medaili.
