V uplynulé sezoně jste si tedy psychicky odpočinula od olympijského stresu a nečekané popularity v roce 2014?
Jo. Po olympijské sezoně mě to ježdění fakt nebavilo, už toho bylo moc, byla jsem unavená. Ale výrobu filmu jsem si užila. Jezdila jsem si sama pro sebe a konečně jsem z toho zase měla radost.
Film by měl vyprávět o vašem životním stylu. Jak moc jste se na jeho vzniku podílela? Mluvila jste třeba i do výběru záběrů, do střihu?
Bylo to docela intenzivní. Protože jsem předtím měla pauzu kvůli zranění, začala jsem točit až v polovině února a na natočení celého filmu byla docela krátká doba.
Musela jste v něm být tak trochu i herečkou?
Ani ne. Ono šlo hlavně o přirozenost. Natáčeli jsme na třech lokalitách, v Turecku, Coloradu a Rakousku a bylo to hodně také o kultuře a o cestování. Premiéra bude 14. listopadu ve Zlíně.
Když pak natáčení skončilo, chtělo se vám vůbec znovu naskočit do klasického tréninku?
Právě že chtělo. Natáčení mě fakt nakoplo, bylo to něco jiného. Díky němu jsem se zase začala těšit na závodění. Zjistila jsem, že mi závody chybí. Vždyť jsem minulou sezonu skoro nezávodila. Těším se, až budu zase vyhrávat.
Kdy vás čeká první start?
10. až 13. prosince v Americe, kvalifikace na X-Games.
A vaše vrcholy zimy?
Bude tam pár důležitých závodů jako X-Games a mistrovství světa pro naši organizaci World Snowboard Tour. A pak Snow Jam ve Špindlu. Doufám, že se mi tam letos podaří postoupit do finále a zajet nějaký dobrý výsledek, v Čechách mi to zatím nevycházelo. Tak tentokrát to snad bude dobrý.
Kolik času vlastně ročně v Česku strávíte?
S kámoškama si pronajímám na celý rok byt v Coloradu, kde se snažím být co nejvíc, protože podmínky jsou tam nejlepší, v létě i v zimě. A sezona je dost náročná, při ní jezdím víceméně pořád po světě. Odlétám teď 24. listopadu do Ameriky a budu pryč skoro až do jara. V Česku bývám možná tak dva měsíce v roce.
Jaký bude v zimě poměr vašich závodů ze seriálů FIS a organizace World Snowboard Tour?
Letos ještě nechci závodů jezdit tolik jako příští rok, kdy už bude zase ta klasická předolympijská sezona. Ono to strašně letí. Poměr bude letos mezi závody FIS a World Snowboard Tour tak fifty fifty, celkově plánuju asi deset závodů za sezonu. Budu se je snažit trochu limitovat i kvůli riziku zranění.
Loni bolavé a operované koleno už je úplně v pořádku?
Je dobré. Zamakala jsem na něm, abych ho nepřetěžovala. A musím zaklepat na dřevo, že je fakt super.
Jezdíte bez ortézy?
Jezdím s ní, ale spíš je pro mě jen takovou psychickou podporou. Střídám to. Když vím, že bude závod a musím to v tréninku naložit, tak si ji nandám, ale každý den ne.
Kolik máte na sezonu helem?
Už se mi zase jednu podařilo zlomit, klasicky jsem kousla hranu. To se prostě stává. Ony jsou helmy docela měkké. Tím, že praskne, uvolní energii a je to pro mě kolikrát i lepší. Nemám ráda na hlavě něco moc těžkého, spíš se snažím vzít si tu nejlehčí a tím pádem i nejkřehčí helmu. Vyměním jich třeba pět za sezonu.
Šárka Pančochová na trati olympijského slopestylu.
Další olympiáda v Koreji bude už za dva a čtvrt roku. Očekáváte, že při ní najednou zase začnou sledovat váš sport lidé, kteří o něm skoro nic neví?
Asi jo, zvlášť když nám přidali na olympiádě i další disciplínu - Big Air. Takže teď je i ženská Tour v Big Airu, což je zase jiná úroveň. Postaví vám pro Big Air lešení klidně uprostřed města. Při nájezdu na skok je pak hodně velká komprese, jde o psychicky náročnou disciplínu.
Láká vás?
Jo. Tím, že dělám slopestyle, ty triky na skocích umím, jen je musím udělat lepší, třeba 1080 stupňů. Ale Big Air mě láká i proto, že se při něm můžu soustředit vždycky jen na jeden skok.
Měla jste letos také pestré léto. Kolik jste slezla skal?
Léto bylo super. Snažila jsem se co nejvíc kempovat, surfovat. Makala jsem i v posilovně, ale když bylo venku teplo, tak radši dělám sporty, při kterých posiluju venku, jako jsou kolo a právě to lezení. Tělo tak házím do balancu, protože snowboarding je do určitě míry jednostranný sport. Ty tři letní měsíce mi hrozně pomůžou.
Která z těch skal byla nejzajímavější?
Třeba noční lezení bylo super, s čelovkou jsme dělali sedmičky. Najednou koukáte, kde máte ten svah. Ale baví mě na tom i ta psychická stránka, oproti snowboardingu jde o pomalu trvající stres. Snowboarding se děje relativně rychle, 30 sekund a hotovo. Lezení je jiné. Když je cesta těžká a existuje možnost, že spadnete z velké výšky a zraníte se, trvá docela dlouho, než si rozmyslíte, kudy polezete - a musíte u toho i pořádně dýchat.
Kde všude jste lezla?
Colorado, Utah, Kalifornie, Mexiko. Všude, kde to šlo.
Také v Česku?
V Českém ráji. Taky dobré psycho. Cesty sice byly docela lehké, ale tam je první jištění třeba v deseti metrech a druhé ve dvaceti. Takže když spadnete, jdete až na zem.
Která skála je teď pro vás výzvou?
El Capitan (v Yosemitském parku). Ten bych chtěla dát.
A lákalo by vás vylézt i na Everest?
Mě baví spíš letní lezení, kdy je teplo a užívám si to. Ještě jsem nenašla vztah k tomu, abych někde lezla v zimě a mrzla při tom. To se mi nechce.
