Hamerník vyjel do Turecka letos v květnu s dalšími českými baptisty. Ti spolupracují a posílají pomoc tamním partnerským sborům, které pak pomáhají syrským uprchlíkům.
Kde přesně stojí tábory, které jste navštívili?
Stojí u města Adana, zhruba třicet kilometrů od Středozemního moře a zhruba 250 kilometrů od syrských hranic. Jde o oblast, která je uprchlíky už docela zaplněná. Jeden z místních nám říkal, že tam je asi 500 tisíc uprchlíků. Pobývají právě kolem moře, protože přes zimu je to tam přeci jen snesitelnější než někde na severu.
Pohled do tábora uprchlíků |
Jak to v táboře vypadalo?
Nečekal jsem, že bude vypadat právě takto. Uprchlický tábor jsem si vždy představoval jako území ohrazené nějakým plotem, kde bude nějaká registrace, kontrola a organizace. Toto byl ale volný plac obklopený domy, na druhé straně byla odtoková strouha. Žádný náznak organizace či pomoci. Na vaření si rozdělávají ohně, musí topit vším, co jim přijde pod ruku.
Jakou pomoc jste do táborů přinesli?
Do Turecka jsme vyrazili především za baptistickými sbory, kterým pomáháme. Jeli jsme se podívat a domluvit, čím můžeme přispět. Do tábora jsme přinesli vitaminy pro děti i dospělé. Každý jsme jich dostali do batohu čtyři nebo pět kilo. Dohromady nás bylo osm.
Jaký dojem ve vás obyvatelé tábora zanechali? Děti na vašich fotkách a videu vypadají docela spokojeně.
Děti byly samozřejmě živější. Ale na starších lidech bylo vidět, že jsou hodně rezignovaní a smíření s tím, že už to asi lepší nebude. Na druhou stranu se dokážou i usmát. Mají ale problémy se zdravotní péčí. Ukazovali nám děti, které mají například ekzém či něco podobného. Mysleli si, že jsme nějaká organizace, která má s sebou doktora. Ten tam ale přijede jednou za půl roku spíše kvůli kontrole, zda se nešíří nějaká nemoc.
Pokud v táboře chyběla registrace a kontrola, ví se vůbec, kolik lidí tam žije?
V jednom táboře bylo tak šedesát, či sedmdesát přístřešků, kolem každého pět šest lidí - uprchlíků ze Sýrie. Takže určitě stovky lidí, ale zrovna tam při naší návštěvě nebyli všichni.
Kde byli?
V táborech jsme byli dopoledne. Bylo nám řečeno, že ti, kdo umí turecky, jsou většinou v okolí a snaží se vydělat peníze. Průvodce nám dělal pastor adanského sboru. V táboře se marně snažil najít někoho, kdo by uměl anglicky. Celkově byl docela problém se domluvit. Ti, kdo zůstali v táboře, neuměli většinou ani turecky.
Zmínil jste přístřešky uprchlíků. Z čeho byly postavené? Jak v táboře žijí?
Přístřešky vznikly z igelitů natažených na nějakých konstrukcích. Uvnitř byl třeba jen koberec, na němž spali. Když pak přijede další skupina uprchlíků, utáboří se na dalším místě. Náš pastor říkal, že kolem města Adana jsou takových táborů desítky.
Z vitaminů měli předpokládám uprchlíci radost.
Dokud jsme je nevytáhli z batohů, bylo to hodně poklidné. Jakmile se to ale začalo rozdávat, děti se seskupily a natahovaly ruce. V některých táborech to bylo trochu klidnější, stáli a čekali, než je dostali. Pak se část nich tvářila, že vlastně neví, co s tím. Ale jinde se pořád natahovali, chtěli dostat další a další. Museli jsme jim ukázat, že už máme prázdné igelitky.
Setkali jste se s běženci i jinde?
V městě Samsun na břehu Černého moře. To byli lidé, kteří jsou v Turecku už delší čas. Byl tam třeba kluk z Íránu. Konvertoval ke křesťanství a utekl z té země právě kvůli tomu. Říkal, že mu šlo prakticky o život. Mluvil docela dobře anglicky, studoval na univerzitě. V Turecku už pracuje, chce dál studovat a poté se posunout dál do Evropy.
Vybavíte si i jiné příběhy?
Pastor nám ukázal chlapce, jemuž v Sýrii zastřelili otce. Obecně nám ale v komunikaci s uprchlíky dost překážela jazyková bariéra.
Chystáte se do Turecka znovu?
Nevím, jestli pojedu já, ale plánuje se, že se tam určitě zase pojede. Domlouvali jsme se, že bychom tam zřejmě v příštím roce uspořádali s tureckými baptisty kemp s výukou angličtiny. Tu tam skutečně málokdo ovládá.
