Toho večera se rozpršelo víc než obvykle. Stará žena, která se na Skopelosu narodila a jejíž rodina tam žije po generace, nám později řekla: „Občas tu lehce zaprší, takže stromy zůstávají stále zelené, ale déšť trvá tak půl hodiny. Tohle tu ani moji předkové nepamatují.“
Déšť s každou hodinou zesiloval. Křivolaké a strmé dlážděné uličky starého města se proměnily v potoky a za okny zuřil liják podobný tropickým dešťům. Déšť ustal teprve druhý den ráno.
Z vodovodu netekla voda, nešel elektrický proud. Město doslova ztichlo. Většina cizinců se tlačila do první lodi, která odplouvala na sousední ostrov Skiathos.
Na nedalekém městském úřadě netušili, kdy pustí elektřinu a jen sdělili, že se na mnoha místech v kopcích utrhly velké kusy zeminy i se stromy a poškodily vedení.
Když voda ničí
Bylo opravdu štěstí, že jsme se ubytovali ve staré části města, která odolává přírodě už po staletí, jinak bychom mohli dopadnout jako ti, které na nosítkách odváželi katamaránem na Skiathos na letiště.
Některé restaurace vypadaly, jako by jejich vybavení někdo nasypal do mixéru společně s blátem, pustil nejvyšší rychlost a pak nalil zase zpět. Auta plavala v moři a ta, která zůstala na pevnině, byla otočená koly vzhůru a visely z nich mořské řasy.
Těžké kameny, z nichž byly původně postaveny zdi mezi pozemky, rozházela voda po krajině jako krabičky od sirek. Obchodům chyběly výlohy, bazény byly naplněné hnědým kalem a krajina byla zanesená odpadky.
Když se neposlouchá historie
Největší škody vznikly u domů postavených v olivových hájích, v místech, kde se nikdy nestavělo. Jsou to obrovské plochy, které stoupají ke kopcům, ale jen velmi pozvolna. Když přijde záplava deště (tu kritickou noc napršel metr vody!), valí se olivovými háji dolů k moři obrovské množství vody.
V posledních třiceti letech tam však vyrostlo něco jako naše Průhonice nebo Jesenice u Prahy, luxusní domy s bazény a nevkusnými balustrádami kolem teras. Po přívalovém dešti nejsou sice domy z cihel zbourané, ale vysklené, vyprázdněné a vybydlené.
Voda jimi zkrátka protekla, zatímco ve starém městě kamenné domy voda obtekla (podívejte se na video). Úzké kamenné cesty prostě zafungovaly jako koryto potoka. Bez jakýchkoliv škod.
Lidé zde po staletí stavěli domy na nejprudších svazích a prostor kolem domů vodě prostě přizpůsobili. I když velké deště přišly třeba jen jednou za desítky let.
V olivových hájích se nikdy nestavělo, používaly se jen subtilní ploty, které spíš opticky vymezovaly právní nárok na to či ono území, ale nebránily průtoku vody. Teď zde lidé postavili domy i zdi, které vodu zadržely, pak je přívalový déšť povalil a jejich části rozmetal po okolí.
Když člověk prochází za městem olivovými háji, které sice stoupají, ale jen pozvolna, vidí mezi nimi jen nové domy. Stará obydlí, kláštery a usedlosti jsou vždy po stranách v prudkých svazích. Jediné, co spolehlivě vydrželo i tentokrát, byla většina olivovníků. Tyto stromy mají totiž kořeny téměř stejně dlouhé, jak vysoké jsou jejich koruny.
Škodí déšť i církev
Skopelos patří k nejzelenějším řeckým ostrovům. Dlouho jej turistický ruch tolik nezasáhl, proto si ho Američané v září roku 2007 vybrali pro natáčení exteriérů známého filmu Mamma Mia! (uvedený do kin byl v roce 2008).
Jenže dnes jsou v místech, kde Meryl Streepová kráčela ke své magické Vila Donna, jen polámané stromy, valy písku a kamení. Na Skopelosu jsme si pronajali dům od jisté anglické dámy, která vlastní v Londýně reklamní agenturu. Stejně jako mnoho jiných Britů si tu pořídila nemovitost po celosvětovém úspěchu filmu Mamma Mia!.
Snad každý večer jsme chodívali do restaurace v přístavu, kde nás vítala Řekyně Maria Kosmas, která tu a tam místo pozdravu zazpívala hostům s místními hudebníky, vždy byla rozesmátá a nabitá energií.
Jednou nám až do noci vyprávěla svůj životní příběh. Žije na Skopelosu od narození. Její rodiče tu založili v roce 1983 restauraci na Glisteri, jedné z nekrásnějších pláží Řecka. Část exteriérů filmu Mamma Mia! byla točena právě tam. Taverna skvěle prosperovala. V britské televizi doporučoval rybí polévku Mariiny maminky dokonce i proslulý anglický kuchař Jammie Oliver, který si ji při návštěvách ostrova v její restauraci s chutí dával.
Jenže velké množství pozemků, zejména olivových hájů z oblasti pláže Glisteri, vlastní církevní řád z klášterního státu na hoře Athos. Před třemi lety přišli jeho zástupci s tvrzením, že jim vlastně patří i pozemek s Mariinou restaurací. Ačkoliv ukázala nezpochybnitelný výpis z pozemkových knih a místo patří její rodině už po několik generací, církev se nevzdala.
„Víte, církev je v Řecku hrozně mocná, a pokud se rozhodne, že někoho zničí, povede se jí to,“ posteskla si Maria.
Jednoho dne před třemi lety ve čtyři hodiny ráno vtrhla do restaurace a přilehlého domu ozbrojená policie v kuklách a restauraci prostě zabavila.
Většina členů rodiny skončila ve vězení, ale díky své vůli si do půl roku po propuštění otevřela novou stejnojmennou restauraci.
Kauza obletěla média po celém Řecku a je tam poměrně známá. Rodina Kosmas se o svůj majetek v současnosti soudí ve Štrasburku. „Ta překrásná pláž a přilehlé pozemky, po nichž tak prahla církev, nám zničila život. Další tragédii už bych asi nesnesla,“ řekla nám Maria. Jenže přišel přívalový déšť...
Co bude dál
Druhý den vysvitlo slunce, voda zase tekla a bílé domy starého města zářily do dálky modrými okenicemi. Opět se rozezněly zvony místních 124 malých kostelíků. Zdálo se, že prudký déšť jen dokonale omyl dláždění strmých uliček.
Vydali jsme se do Mariiny restaurace ve starém přístavu. Byla otevřená a Maria nás opět vítala, ale bylo vidět, že se do úsměvu nutí. Restauraci se sice bohudík nic nestalo, ale dům vyplavila voda. „Už je toho na nás moc. Spor s mnichy, neustále hrozící bankrot státu, kterého jsou plné noviny a teď tohle,“ dodala zdrcená Mariina maminka.
A tak jediný, kdo přestál vše zcela bez problémů, byly kočky. Těch je totiž ostrov plný. Nechyběly ani u našeho domu s modrými okenicemi a střešní terasou, který stál v prudkém svahu historického města nad starým přístavem, hned vedle malého kostelíku z dvanáctého století a jeho půvabné zahrady plné fialových bougainvilleí. Od Mariiny nové restaurace je coby kamenem dohodil.
Kočky k němu chodí tak jako ke každému ze zdejších domů. Ne všechny, ale jen ty, které si jej vybraly za svou kočičí základnu. Nechtějí dovnitř, ale dožadují se pamlsku, pohlazení a ujištění, že k domu patří. Pokud by přišel sebemenší déšť, právě na toto zápraží se přicházejí schovat, i kdyby zrovna byly na druhé straně ostrova. Osudný den jich byly schody před domem doslova plné.
SkopelosOstrov patří do souostroví Sporády, které je vyhlášenou přírodní rezervací hýřící rozličnými rostlinnými i živočišnými druhy, včetně velkého množství delfínů. Na některých částech ostrova se prý biotop nezměnil po čtyři tisíce let. Ostrov zaujímá plochu 96 km2 a jeho vrcholy Delfi a Paluki přesahují výšku 500 m. Nejstarší archeologické nálezy datované do let 1600 - 1400 př. n l., které byly nalezeny u zátoky Stafylos, ukazují na silný mykénský vliv. Na ostrově je stejnojmenné město a správní středisko, kde žije asi polovina obyvatel, a další dvě osady - Glossa a Neo Klima. Celkem zde žije kolem pěti tisíc obyvatel. Přímo na Skopelos se letadlem nedostanete – nemá vlastní letiště. Cesta vyžaduje trochu trpělivosti a kreativity. Nejlepší bývá přistát na sousedním ostrově Skiathos a pokračovat katamaránem. |