1. Austin, metropole netopýrů
Krátce po půl šesté vyletí nesměle jeden osamělý jedinec a křivolace se pohybuje nad řekou. Za chvilku se objeví druhý, třetí, čtvrtý průkopník a najednou je to proud netopýrů, kteří se jako na znamení startovního výstřelu vydali na lov hmyzu. Stoupají v hustém sloupu vzhůru a na pozadí mají mrakodrapový horizont Austinu. Jako by to byla upoutávka na hororový film. Jenže tady je to za teplých měsíců každodenní záležitost, která trvá přinejmenším půl hodiny.
Když v 80. letech rekonstruovali Most Ann Richardsové přes řeku Colorado, udělali to z hlediska netopýrů tak šikovně, že se jich tam nastěhovalo 1,5 milionu. Austinští se báli, jestli jim „okřídlené myši“ nepokoušou děti a nenakazí je nemocemi. Ale strach brzy opadl. Američané jsou mistři marketingu a umí ve prospěch svého turistického ruchu nafouknout kdeco. Pod mostem mají největší hejno městských netopýrů na světě, takže se začal Austin propagovat jako metropole netopýrů.
Kromě toho je Austin, který pro lidi z konzervativního a pevně republikánského venkova představuje nesnesitelně liberální kout jejich vlasti, i hlavním městem Texasu. S určitostí to poznáme podle Capitolu z červené žuly, který je jako ve všech státních metropolích postaven šablonovitě podle federálního mustru. Jenže protože jsme v Texasu, kde je všechno větší, má i místní sídlo parlamentu větší parametry než washingtonská předloha. Kolik by se asi do něj vešlo netopýrů?
2. Corpus Cristi, bludiště na letadlové lodi
Přístavní město Corpus Cristi, které leží u Mexického zálivu, si svoji jedinou atrakci opatřilo od vojenské mariny. Letadlová loď Lexington, která zažila už druhou světovou válku, sloužila v bojových akcích ještě v 90. letech. Teprve poté jako muzeum zakotvila ve městě, kolem kterého ropařská infrastruktura jasně ukazuje, co je hlavním zdrojem texaského blahobytu.
Lexington, který si zahrál jako hlavní kulisa ve filmu Pearl Harbor, je obrovský. Místo zahlcování čísly řeknu jen jedno: na jeho palubu by šlo zaparkovat pět tisíc osobních aut. Nyní tam stojí patnáct letadel z různých epoch, na nichž si ve zkratce můžeme prohlédnout rychlý rozvoj válečného letectví.
V podpalubí je to bludiště. Jak asi dlouho trvalo námořníkům, než se v té změti chodeb a schůdků vyznali? Turista to má jednoduché, protože ho po trase vedou šipky a provázky zakazující vstup do některých částí. Největší chorobou americké péče o turisty je posedlost bezpečnostními upozorněními, kterými je na Lexingtonu každý zasypáván. Vzhledem k válečnické minulosti plavidla to působí paradoxně - jakoby boule na hlavě bylo to nejhorší zranění, které tu kdy kdo utrpěl.
Corpus Christi, Texas, Muzeum USS Lexington
Letadlová loď USS Lexington slouží v Corpus Christi jako muzeum.
3. San Antonio: Pamatujte na Alamo
Mezi věžáky tak typickými pro americké downtowny se v San Antonio, druhém nejlidnatějším městě Texasu, krčí maličká pevnůstka jako z westernu. Tu žádný mrakodrap nikdy nenahradí. Je to jedno z míst formujících národní identitu: Alamo.
Právě tady se v roce 1836 odehrála bitva mezi necelými dvěma stovkami texaských povstalců, kteří žádali nezávislost, a desetinásobnou přesilou mexických vojsk. Přes bezvýchodnou situaci bojovali anglicky mluvící rebelové až do posledního muže. Bitvu sice prohráli, ale svým tuhým odporem zdrželi postup mexické armády, která v následujícím pokračování války o texaskou nezávislost kapitulovala. Výkřik „Pamatujte na Alamo“ se v následujících letech stal heslem při expanzi západním směrem, která skončila tím, že gringové sebrali Mexiku 51 procent jeho území. A dodnes je v USA Alamo symbolem sebeobětavého hrdinství, když je potřeba vzdorovat přesile.
San Antonio, Texas, letecký pohled
San Antonio, Texas, promenáda Riverwalk
4. Houstone, máme problém!
Kolem pevnosti, která je turisticky nejnavštěvovanější památkou státu, podnikavci vybudovali různá předražená pseudomuzea voskových figurín a dinosaurů, kterým se lze s lehkým srdcem vyhnout a vyrazit na pobřežní promenádu Riverwalk. Stačí z frekventované silnice seběhnout jedny schody pod úroveň ulic a ocitnete se na korzu kolem šedivé říčky San Antonio, kde velkoměsto jako by ani nebylo. Všude stromy, zeleň, umělé kaskády vodopádů, lavičky a sympatické restaurace se zahrádkami, které v sobě nemají jinak ubíjející uniformnost stravovacích zařízení, na něž člověk při projíždění Texasu naráží. Je to příkladná ukázka toho, jak se z nepříliš vzhledného centra dá šikovným zásahem urbanistů udělat příjemné místo pro procházku a posezení.
Největší město Texasu Houston by se z toho mohlo poučit, protože jako zoufalý turista nevím, co vyfotit, abych měl na něj památku. Bude jediná vzpomínka změť nadjezdů, podjezdů, dálničních křížení, při nichž blahořečím vynálezcům GPS? Ach, Houstone, máme problém.
Ale ano, samozřejmě, tahle v celém světě tolikrát omleté hláška připomínající (nakonec šťastně vyřešené) potíže astronautů na letu Apollo 13 v dubnu 1970 zaručuje městu nesmrtelnost. Na jeho okraji lze navštívit Johnsonovo vesmírné centrum, odkud jsou dodnes americké lety ke hvězdám řízeny. Zasednu do vláčku, který skupinu turistů pod dohledem dvou průvodců vozí po rozlehlém areálu.
V jedné obří stodole je uložena třístupňová raketa Saturn, která vynášela modul Apolla k Měsíci. Její trysky připomínají zahradní bazény. Zato bývalé řídící centrum, do kterého Neil Armstrong vysílal svá slova o „malém kroku pro člověka, ale velkém skoku pro lidstvo“, překvapí svou úspornou rozlohou. Při prohlížení jeho archaického vybavení se člověk nemůže ubránit zklamání z toho, že zatímco s tak „předpotopními“ technologiemi jsme dokázali opakovaně na naší družici přistát, nyní (už 43 let) se všemi výkonnými počítači, odlehčenými materiály, roboty a kdo ví čím vším toho z různých důvodů schopní nejsme.
Expozice, které k centru patří, mi po zkušenostech s Air and Space Museum ve Washingtonu a z floridského mysu Canaveral přijde jako slabota, byť se tu mohu dotknout kousku kamene dovezeného z Měsíce. Promítané filmy jsou asi tak překvapivé jako astronaut, který udělá ve stavu beztíže kotrmelec. Různé simulátory jsou pouze za další poplatek k už docela „mastné“ vstupence, která vyjde i s parkovným na třicet dolarů.
NASA je v ekonomických problémech, tak si zřejmě shání finance, jak se dá. Moje rozladění trošku uklidňuje vědomí, že jsem zaplacením vstupného snad pomohl k tomu, aby se lidstvo reprezentované Američany vydalo na desetiletí slibovanou a stále odkládanou cestu na Mars.
Houston, Texas
5. Dallas: značka na silnici pro JFK
Naopak Dallas, který jsem měl negativně zafixovaný kvůli Bobbymu a „Džejárovi“ Ewingovým, překvapil veskrze příjemně. Působivé panorama, kterému dominuje koule na vyhlídkové věži Reunion Tower, odrážela paprsky zapadajícího slunce a já se jako fanoušek historie těšil, jak druhý den navštívím muzeum v 6. patře, které se detailně věnuje atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho. Bohužel jsem zapomněl, že je druhý den státní svátek, během kterého mají muzea po celých USA zavřeno.
Takže z prohlídky zbyl jen zklamaný pohled na křížek na silnici značící místo, kde oblíbeného prezidenta zasáhla první kulka. Stejné zklamání nastalo u prezidentské knihovny George W.Bushe, kde jen přes sklo nahlédnu do obchodu se suvenýry a vidím, že jsem kvůli špatnému rozplánování cesty přišel o šanci koupit si vedle dalších bushovských suvenýrů velkou sošku prezidentského teriéra Barneyho.
Dallas - křížek na silnici značící místo, kde oblíbeného prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho zasáhla první kulka.
Dallas, Texas
6. České kolaches z Westu
Cestu po Texasu každému Čechovi osladí kolaches. Do planin v 19. století mířily velké skupiny vystěhovalců především z Moravy a jako všichni imigranti si sebou přinesli i svoje recepty. Koláče, z kterých americká transkripce udělala kolaches, na rozdíl od jiných pokrmů nevymizely. Naopak jsou na vzestupu.
Na žádném jiném odpočívadle v USA jsem neviděl frontu, která by se táhla až ven ze dveří. Ve městečku West na cestě mezi Austinem a Dallasem je to u obchodu Czech Stop na sjezdu z dálnice normou. Prodávají se tu kolaches ve velikosti dlaně. Nechutnají úplně jako ty naše, jsou více nadýchané a marmeláda (nikdy čerstvé ovoce) je v nich hluboce utopena.
U obchodu Czech Stop ve městečku West na cestě mezi Austinem a Dallasem se dělají fronty - prodávají tu velmi oblíbené kolaches.
Není to jen místní záležitost - kolaches se dají pojídat po celém státu. Existují v desítkách variant a to nejen sladkých. Můžete je koupit s párkem, krocanem nebo špenátem. Však je také Texasané označují někdy jako svoji pizzu. A proč ne - firma Kolache Factory chce vybudovat z koláčů fastfoodový řetězec, který jednou bude expandovat do světa podobně jako různé hamburgerové značky.
Tak pozor, aby nám Texasané koláče úplně neuzmuli. Zatímco my je bereme jen jak jednu z mnoha sladkostí domácí kuchyně, pro stát osamělé hvězdy (jak se Texasu přezdívá kvůli vlajce s jednou hvězdou) se stávají vedle steaků a burrit vlajkovou lodí jejich gastronomie. Neměli bychom si náš příspěvek světovému kulinářství chránit třeba tím, že pod orlojem místo z Uher importovaných trdelníků nabídneme borůvkové, meruňkové či rybízové koláče s nápisem Kolaches – original Czech style?
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
