Snímek Amerika, jenž z černobílých archivů tuzemské dřevní romantiky přejde v barevnou současnou výpravu vlakem po stopách dávných osad, má dobrý koncept i jeho aktérku: Čechokanaďanku, která trampský fenomén země svých předků objevuje s nelíčenou dychtivostí a po boku svého zdejšího vrstevníka i s přirozenou generační důvěrností.
Od jízdy vlakem přes pivní hospodu s kytarami až po noci u táborových ohňů vede vlastivědná road movie, kterou dívka doplňuje zábavnými postřehy. Třeba že „tady všichni sní o Kanadě, ale neumím si představit, že by u nás doma šli lidi společně do lesa, leda na piknik“. Případně „Máte svobodu výběru, tady se v divočině nemusíš bát, že tě něco sežere.“
Dívka je vstřícná, zvědavá, otevřená a bez předsudků. S úsměvem našim zálesákům vysvětluje, že „vaše představy o Americe jsou romantické, i naše country je jiná“. Fascinují ji osamělé lesní varty pamětníků, dámy s rudými nehty nebo chatař, který si prý připadá jako Jack London.
Jednou zažijí pospolité rituály u ohně včetně písně Vlajka vzhůru letí, jindy plavbu se svérázným básníkem - pirátem na voru z plastových lahví. Nejčastěji jen jdou, povídají si, mlčí a obraz buduje přírodní lyriku. Prostě toulky ve dvou.
Vlastně ve třech, když se připočte kamera. A přitom skladba záběrů nevypovídá o trampingu, nýbrž o režisérovi. On je na plátně nejčastěji, sledován, jak sleduje svou svěřenkyni, on ve výmluvné scéně volá domů, že se ještě zdrží, on dívce hraje, zpívá a líčí jí sen být Bobem Dylanem.
Na festivalové předpremiéře Ameriky v Karlových Varech se mezi diváky přetřásalo, jaký je vlastně vztah aktérů a zda režisér aktérku tak trochu „nebalí“. V každém případě natočil film náladově podmanivý, ale značně sebestředný.
U televizního cyklu Zvláštní znamení touha lze věřit režiséru Václavu Křístkovi, že ho komunita trampů zajímá; Foukalovi se spíš věří, že ho zajímá dotyčné děvče, symbol Ameriky - a teskný tón sebelítosti, že sám už za svobodou neuteče.
