Ten dům stojí ve Vesci, kousek od základní školy. V deset ráno je tu klid, jen občas jsou z otevřeného okna slyšet dětské hlasy, přerušované někým z dospělých.
Činžovní dům by potřeboval nutně rekonstrukci, do té se ale pražský majitel příliš nehrne. Je tu deset bytů, v nichž bydlí kolem čtyřiceti lidí. Jedním z nájemníků je i Andrej Horváth s rodinou.
Za byt 2+1 platí měsíčně holý nájem pět tisíc korun. „Jenže k tomu musím ještě přičíst dva a půl tisíce za vodu a tři a půl tisíce za elektřinu a hned je to jedenáct tisíc. Topím dřevem, což taky něco stojí, myslím, že měsíčně se dostanu tak na třináct tisíc korun,“ vypočítal muž.
V domě žije už pětadvacet let, se svými rodiči, kteří pracovali v místní firmě Kolora, se sem přestěhoval z Jiřetína pod Jedlovou.
„Rád bych se odstěhoval, jenže je to těžké, všude chtějí dopředu zaplatit minimálně tři nájmy, a to je moc peněz. Navíc jsou stále mezi lidmi předsudky, s Romy bydlet nechtějí,“ říká.
Do práce nemohu, mám exekuce, tvrdí muž
Andrej Horváth je už tři roky bez práce, předtím pracoval devět let ve sběrných surovinách, dostal ale výpověď. Teď si přivydělává na brigádách.
„Měl jsem nastoupit do práce, jenže mám exekuce a kdyby mi to strhli z platu, nic by mi nezbylo. A já mám tři děti a manželku, která má epilepsii a nemůžu si dovolit zůstat na nule. Potřeboval bych vydělávat tak 25 tisíc, aby mi něco zbylo,“ upozorňuje a doprovází nás na zahradu. Stojí na ní kůlny, kde se dříve skladovalo uhlí, dnes dřevo na zátop.
Naproti stojí další dům, ten byl původně určený k demolici, město ho ale nakonec prodalo i s nájemníky soukromníkovi. Kolem se povalují odpadky, sklepení je zatopené a zdi plesnivé.
Před rokem shořela domu střecha. V osmi bytech žije asi pětatřicet lidí. Nájemníci ale nemají přiliš dobrou pověst. „Hodně se tam střídají, neposílají děti do školy,“ dodává Andrej Horváth a loučí se s námi.
Lokalita ve Vesci není jedinou, která patří mezi sociálně vyloučené. Řadí se k ní například i tři domy v městské části Františkov. „Mělo by se to zbourat, alespoň bychom měli klid,“ volá na nás z okna protějšího domu jedna paní.
Starý nábytek spálí
„Je tam věčně nepořádek, často se tam mezi sebou i poperou. Dříve měli na zahradě kůlny, ale děti je podpálily a sklepy zase rozebrali dospělí a odvezli do šrotu. Tak teď mají všechno na dvoře.
„Často tu někdo zastaví se starým nábytkem a oni si ho tam pak rozštípají a spálí v kamnech,“ popisuje sousedka.
Domy vlastní různí majitelé, jeden je z Chrastavy, další údajně z Prahy. Přezdívka dům hrůzy je tu na místě.
V suterénu nám otevírá dveře bytu sedmdesátiletá Sidonie Dunová. Přistěhovala se sem před třemi lety z Moravy. V domě žijí ještě dva její synové s rodinami. Za byt 1+1 platí přes sedm tisíc korun.
„Vystačí mi na to důchod, ale já už toho moc nepotřebuju. Chtěla jsem jít do domova důchodců, ale synové mě nepustí, prý by to byla ostuda,“ říká. V domě se neustále střídají nájemníci, majitel přijede jednou za měsíc a vybere peníze, o nic víc se prý nestará.
Analýza za čtyřicet tisíc korun
Podobných domů je v Liberci hned několik. Podrobně je popisuje Analýza sociálně vyloučených lokalit a ubytoven, za níž město zaplatilo čtyřicet tisíc korun.
„Žádná taková tady ještě zpracovaná nebyla, můžeme na tom stavět žádost na úřad vlády, což jsme už udělali, na posílení terénní činnosti. Už teď si platíme jednoho člověka, který po těch lokalitách každý den chodí, mluví s těmi lidmi a sleduje, zda posílají například děti do školy,“ vysvětlil Ivan Langr, náměstek primátora pro školství.
Do sociálně vyloučených míst docházejí i pracovníci organizace Člověk v tísni, Most k naději nebo Romodrom.
„Snažíme se těm lidem pomáhat v komunikaci s úřady, s vyhledáváním lékařů, snažíme se jednat i s majiteli ubytoven, pokud požadují nesmyslné nájemné. Právě bydlení a nezaměstnanost je asi největším problémem,“ uvedla Andrea Šťastná, vedoucí pracovnice organizace Romodrom.
