Zahrada skrývala evropský unikát, ztracenou stoletou čekárnu od nádraží

  • 2
Kus staré Olomouce nečekaně vystoupil z archivních fotografií. Více než sto let stará tramvajová čekárna dodnes stojí v zahradě ve Velké Bystřici. Na začátku 20. století přitom sloužila u olomouckého vlakového nádraží. Poté zmizela, její další osud zmapovali dva Olomoučané.

Znovuobjevený dřevěný domek je skutečný unikát, ve střední Evropě se tak stará čekárna nedochovala.

„Jako první ji ve Velké Bystřici objevil Miroslav Bureš z Olomouce. Je to velký nadšenec pro autobusovou i tramvajovou dopravu. Doslechl se o ní přes své známe a pověděl mi to,“ popisuje sedmadvacetiletý Olomoučan Adam Kadlčík.

Stoletá unikátní čekárna

I pro něj jsou tramvaje spolu s historií Olomouce koníčkem, blízko k nim má i při své práci čističe výhybek u olomouckého dopravního podniku. Od Kadlčíka se pak zpráva o znovuobjevené čekárně v roce 2013 dostala k Ivanu Benkovi-Rybárovi. Společně zmapovali její historii, sehnali archivní fotografie.

Plány šest metrů dlouhé dřevěné čekárny pocházejí z Rakouska-Uherska z dubna roku 1899. Původně se počítalo s tím, že bude litinová, nakonec však padla volba na dřevo.

Celou bohatě zdobenou konstrukci držely pohromadě pouze tesařské spoje čep a dlab, řemeslníci tehdy nepoužili ani jeden hřebík. O rok později už čekárna stála u vlakového nádraží, hned vedle byla i tehdejší tramvajová smyčka.

„Čekárna byla rozdělená na přístřešek pro cestující a na provozní, neboli technickou místnost. Svému účelu tady sloužila až do dvacátých let dvacátého století,“ popisuje Kadlčík.

Přesný důvod zrušení čekárny Kadlčík ani Benka-Rybár neznají. Nabízí se mimo jiné možnost, že dřevěný domeček nestačil stále se zvyšujícímu počtu cestujících, kteří se ve špatném počasí začali scházet v nádražním vestibulu.

„Faktem ale je, že si ji převzala Státní železniční správa. Čekárna se poté přesunula na nádraží do Velké Bystřice,“ líčí Benka-Rybár.

V městečku vzdáleném deset kilometrů od Olomouce fungovala jako prodejna jízdenek. „V té době zřejmě také doznala malých kosmetických změn. Na hlavní vchod jí namontovali dveře. A tehdy také zřejmě v zadní stěně provrtali otvor pro vývod komína,“ vypočítává Kadlčík.

Ani velkobystřické nádraží však pro někdejší rakousko-uherskou čekárnu neznamenalo konečnou stanici. Do příběhu teď vstupuje postava, které Kadlčík s Benkou-Rybárem přisuzují hlavní zásluhu na tom, že se unikátní dřevěná stavba zachovala až do dnešních dnů. Přednosta stanice ve Velké Bystřici Josef Číhal.

Už desítky let stojí čekárna na jednom místě

V okamžiku, kdy se dráhy rozhodly dřevěné prodejny jízdenek ve Velké Bystřici na konci třicátých let zbavit, nabídl se, že ji přestěhuje na zahradu u svého domu. Stojí tady dodnes.

Rodina o ní dál pečovala, dnes jde o Číhalovu vnučku s manželem. „Původně byla čekárna tmavě zelená. Občas ji natřeli, čímž jí prodloužili život, vyměnili i plechy na střeše,“ popisuje Kadlčík.

Benka-Rybár neskrývá údiv nad tím, že čekárna celých 115 let drží stále pohromadě. „Potomci pana Číhala se o ni starali více než sedmdesát let. Jak vypadá dnes, je zázrak a za to jim patří velký dík,“ uzavírá Benka-Rybár.

S Kadlčíkem doufají, že se čekárnu v budoucnu podaří odborně zrenovovat a zajistit jako památku pro další generace. Sami na to však nemají prozatím finance.