Převážně Kurdy obývané město Cizre hlásí za poslední dny nejméně tři desítky mrtvých. Útočily tam speciální jednotky i letectvo. V kurdských městech vláda vyhlásila zákaz vycházení a turečtí nacionalisté vypálili v Ankaře kanceláře prokurdské Lidové demokratické strany (HDP). Proč se situace tak vyhrotila? (o bojích v Cizre čtěte zde)
Vyhrocovat se začala už po červnových volbách, v nichž strana AKP, kterou původně vedl Erdogan a fakticky ji vede neustále, ačkoli je prezidentem, ztratila většinu v parlamentu. Erdogan chtěl změnit ústavu a stát se neomezeným vládcem Turecka, jeho cíl se však rozplynul.
Tomáš Laně Turkolog, překladatel a diplomat. Vystudoval Filozofickou fakultu UK, kam později nastoupil i jako pedagog. V letech 1995 až 1999 působil jako první český velvyslanec v Turecku, poté Česko zastupoval na ambasádě v Jordánsku. |
Mezitím došlo koncem července k sebevražednému útoku na prokurdské shromáždění ve městě Suruç, při kterém zemřelo přes 30 lidí (více čtěte zde). Rozpoutalo se násilí a turecká vláda okamžitě začala bombardovat kurdské tábory na irácké straně hranic. Strana kurdských pracujících samozřejmě odpověděla, násilí eskalovalo a nacionalisté začali vypalovat budovy patřící prokurdské straně HDP.
Ta v červnu přesáhla desetiprocentní volební práh, na řadě míst v jihovýchodní části země zvítězila na plné čáře a znemožnila Erdoganovi naplnění jeho cíle. Tam, kde má HDP většinu, vyhlásily některé samosprávy dokonce jakousi autonomii.
Erdogan to nemohl nechat bez povšimnutí. Jeho policie zaútočila proti městečku Cizre, umírali tam lidé a obyvatelé neměli naprosto žádné spojení se světem. Viníkem tohoto násilí je prezident Erdogan.
Souhlasíte s šéfem strany HDP Selahattinem Demirtasem, podle kterého turecká vláda tlačí zemi do občanské války?
Řekl bych, že to tak do jisté míry je. Původní Erdoganův úmysl totiž byl získat hlasy Kurdů. Nikdy mu nešlo o nic jiného, než aby získal maximum hlasů pro svou stranu a demokratickým způsobem se stal absolutním vládcem. Tohle už známe z předchozích historických situací, stalo se to třeba v Německu nebo Sovětském svazu.
Volby ovšem ukázaly, že Kurdové místo něj podpořili svou stranu HDP. Erdogan proto okamžitě jednostranně ukončil usmiřovací proces, který s Kurdy zahájil, a vrátil se k eskalaci násilí. Dalo by se předpokládat, že je zhrzený a začal se Kurdům mstít za to, že nevolili jeho stranu.
Kurdské strany a hnutíStrana spravedlnosti a rozvoje (AKP) tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana na politickém bojišti soupeří s prokurdskou Lidovou demokratickou stranou (HDP). V čele politického hnutí, které se letos v červnu poprvé dostalo do parlamentu, stojí Selahattin Demirtas. HDP na sebe v posledních týdnech strhla hněv tureckých nacionalistů, kteří vypálili její ankarské sídlo. Erdoganova armáda a policie se na jihovýchodě země potýká s bojovníky Strany kurdských pracujících (PKK). Hnutí v roce 1978 založil Abdulláh Öcalan, figuruje na seznamu teroristických organizací, jeho vůdce je ve vězení a stranu úřady oficiálně zakázaly. V Iráku působí dvě kurdské organizace: Vlastenecká unie Kurdistánu (PUK) a Kurdská demokratická strana (KDP). Na území Sýrie o sobě v posledních měsících dávají vědět zejména bojovníci z Lidových ochranných jednotek (YPG), což je vojenská odnož Nejvyšší kurdské rady (DBK) spravující město Kobani. |
Parlamentní volby se budou opakovat v listopadu. Proč se nepodařilo sestavit koalici?
Erdogan se od začátku netajil názorem, že volby dopadly špatně - že lid nesplnil úkol, který mu dal, a musí složit reparát. Prezident však podle ústavy pořád ještě nemá absolutní moc, proto se musely alespoň naoko odehrát koaliční rozhovory. Ty by sice mohly skončit určitou dohodou koaličních stran, ale o to Erdoganovi nešlo.
On naopak chtěl, aby se strany nedohodly a on mohl za 45 dnů vyhlásit předčasné volby. Ústava doslova netvrdí, že to musí udělat. Stojí tam, že to udělat může. Erdogan však prohlásil, že nemůže ústavu překračovat a po 45 dnech sám, bez jakýchkoli konzultací s vládou, vyhlásil nový termín voleb.
Mohou se volby za této bezpečnostní situace vůbec konat?
Konat se mohou, ale také nemusí. Erdogan má teď situaci pevně v rukou. Prostřednictvím své loutkové vlády AKP teď v podstatě vládne sám. Může se stát, že volby zruší a bude vládnout dál. Už k tomu nepotřebuje žádnou demokratickou zástěrku, v podstatě je pánem situace. Možná, že volby zruší, pokud bude násilí eskalovat. Nebo je může zmanipulovat. Tím se ovšem situace samozřejmě nevyřeší, naopak by se zhoršila.
Kurdové by podle vás neustoupili ani po Erdoganově volebním vítězství?
Strana kurdských pracujících už dnes není ve stejné situaci jako před dvaceti lety, kdy to byla osamocená organizace bojující proti tureckému státu. Ve svých počátcích vyznávala násilí a její financování bylo velmi pochybné - drogy, únosy a praní špinavých peněz. Dodnes proto zůstává na seznamu teroristických organizací Evropské unie i Spojených států.
Po vyhlášení mírového procesu se PKK stáhla. Jakmile se ukázalo, že Erdogan na svou stranu Kurdy nezískal, vrátil se k původnímu protikurdskému tažení. Kurdové jsou teď však jediným pozemním protivníkem Islámského státu a nesmírně zesílili. V Iráku mají prakticky vlastní stát, samosprávu vytvořili i v severní Sýrii.
Jsou tedy už v naprosto jiném postavení a nenechají se od turecké vlády zatlačit do kouta. Bude-li se Erdogan nadále snažit Kurdy potlačit, nesmíří se s tím a může dojít k občanské válce.
Erdoganovi vojáci obléhají kurdské město Cizre:
Jak už jste ovšem zmínil, PKK považuje kromě Turecka za teroristickou organizaci dodnes i Evropská unie a Spojené státy. Jak se k ní staví ostatní kurdská hnutí?
V Iráku působí dvě hlavní kurdské organizace. Uzavřely spolu křehké příměří, které čas od času naruší různé konflikty, ale zatím se jim daří, protože Kurdistán jako samostatná entita relativně prosperuje. Turecko je jejich důležitým sousedem a jedinou zemí, přes kterou mohou provozovat zahraniční obchod. PKK proto sice mlčky umožňovaly udržovat na severoiráckém území své tábory, ale nikterak je nepodporovaly.
V současné době ovšem vznikla i Strana syrských kurdů PYD, která sídlí v Kobani. Stejně jako PKK vychází ze stejné ideologie - původně marxistické - a jako vůdce uznává Abdulláha Öcalana, který je v tureckém vězení. Jsou tedy velmi silně propojené.
Koho se vlastně Erdoganova vláda snaží potírat? Jen militanty z PKK, jak tvrdí, nebo všechny Kurdy?
Takzvaní militanti z PKK mají dnes velmi silné postavení, to oni určují situaci a stojí za nimi lidé. Existuje sice parlamentní strana HDP, která nevyznává násilí, ale na PKK vlastně nemá vliv. Není možné přesně poznat, kteří Kurdové podporují PKK a kteří HDP, ale jak se situace vyostřuje, lidi to žene do náruče Strany kurdských pracujících.
Samozřejmě to nejsou všichni Kurdové a je třeba říct, že mezi nimi žije i celá řada velmi nábožensky založených lidí. Na jihovýchodě země jsou celé oblasti, kde se Kurdové nehlásí ke své národnosti a upřednostňují náboženskou identitu - jsou sunnitští muslimové.
Ať už to dělají ze strachu nebo upřímně, Kurdové jsou v tomto směru rozdělení a právě na to Erdogan hrál. Myslel si, že Kurdy přetáhne na muslimskou identitu. Ale nepovedlo se mu to.
Může se po volbách situace uklidnit?
Poslední výzkumy ukazují, že podpora Erdoganovy AKP dál klesá. Už by nezískala 41 procent hlasů jako v posledních volbách, ale jen 38. Musela by se začít dohadovat o koalici. Když dojde k dohodě, může se situace uklidnit.
Pokud ovšem Erdogan získá většinu a bude pokračovat ve svém - dnes už fašizujícím - tažení, tak se situace neuklidní. Kurdové jsou dnes v tak silné pozici, že mohou vládě vzdorovat a ustát její násilné výpady. Vedlo by to k další polarizaci moci a eskalaci násilí.
Mezi Stranou kurdských pracujících a tureckou armádou by mohl vzniknout tak silný konflikt, že by už vyžadoval mezinárodní řešení. Samotné Turecko už by ho nebylo schopné zvládnout.
