Pil, fackoval mě a nechápal, že je konec. Odsoudili ho, vypráví Jana

Až po ráně pěstí našla Jana sílu odejít. „Doma jsem měla tříměsíční miminko a on už zase otevíral třetí lahev vína. Sliboval, že pít přestane, ale vždycky vydržel den nebo dva,“ svěřila se se svým příběhem proto, aby varovala jiné ženy v podobných situacích.

Ženy v koncích

Kdy jste se cítili v koncích? Nový projekt iDNES.cz představuje ženy, které prožily beznaděj a životní kotrmelce, přesto dokázaly udělat krok kupředu. Jako první představujeme příběh Jany, jejíž partner-alkoholik byl odsouzený za stalking.

Prožily jste vy nebo někdo ve vašem okolí něco podobného? Napište nám na [e-mail].

Jana s Milanem (jména byla změněna) byla šest let a ve vztahu zažila psychické i fyzické násilí. Jenže se dvěma dětmi se neodcházelo snadno. I kvůli tomu, že půvabná blondýnka stále čekala, že se něco změní.

A jakmile její tvář pocítila první facku, brzy se seznámila s dalším políčkem. Až po ráně pěstí, po které měla nateklou polovinu obličeje, se konečně rozhodla odejít.

Odsoudili ho za pronásledování

Jana narovinu přiznává, že mnohdy zavdávala příčinu ke konfliktům i ona, protože občas bývá hysterická. Zkoušela se proto změnit, ale časem pochopila, že i kdyby byla celá ze zlata, vždycky bude špatná. „Říkala jsem, že pokud se bude od lahve držet dál, můžeme to spolu překonat, zvládnout to.“ Jenže nezvládli, naopak jejich rozchod vygradoval až do soudní síně.Po definitivním rozchodu ji partner bombardoval textovými zprávami (byly jich stovky denně), kontroloval, co dělá, a sledoval ji. A tak se Jana obrátila na policii a soud, který rychle rozhodl. Stačila dvě stání a Milan dostal podmíněný trest za stalking.

Od rozsudku dal sice pokoj, ale zároveň zanevřel na děti. „Děti naposledy viděl před třemi měsíci. S dcerkou navíc budu muset zajít k dětskému psychologovi, bohužel byla svědkem mnoha hádek, protože jsme postupně ztratili vůli se před dětmi ovládat. A v bytě se nebylo kam schovat,“ konstatuje se smutkem v hlase Jana a přidává historku, která ilustruje psychický stav její holčičky. „S novým partnerem jsme se z legrace o něco přetahovali. Smáli jsme se a dcerka strachy plakala.“

„Nechtěla jsem čekat celý život na změnu“

Právě nový partner je jedním z důvodů, proč se mladá žena v dnešních dnech už cítí daleko lépe. K novému startu jí dopomohla i její rodina, která ji podpořila v těžkém rozhodnutí. A její máma také nevědomky. Sama totiž našla sílu se po mnoha letech rozvést. „Vždycky jsem si říkala, že nechci být jako ona. V padesáti se probudit a říct si, na co jsem třicet let čekala? Že se něco změní? Ono se to totiž nezmění.“

Jana se po těžkém rozchodu obrátila také na občanské sdružení ROSA, které pomáhá obětem týrání. „Pomohli mi nazvat věci pravými jmény a ukázali mi, že se nemám za co stydět. Že to není moje chyba a nejsem jediná,“ hořce konstatuje.

Často se setkává s předsudkem, který chce zveřejněním tohoto příběhu vyvrátit: že ženu týrají jen dělníci s lopatou, kteří přijdou domů a otevřou si pivo. „Někde na Moravě, v malé vesničce, sedí doma ubrečená ženská, které máma řekne, no a co, tak si dostala pár facek, koukej jít domů uvařit večeři, vždyť tátovi opravil auto a postavil ti barák... My jsme ale byli z Prahy, přítel byl velmi chytrý, vzdělaný a nadaný.“

Co Janě pomohlo

Když se na nás Jana obrátila, potřebovala podpořit a ujistit se, že jednala správně. Důležité bylo probrat celou její situaci a vyhodnotit násilí, kterého se dopouštěl partner. Opakovali jsme ji, že násilí není její vina, neboť odpovědnost za něj má vždy ta osoba, která se ho dopouští. Že se jednalo o moc a kontrolu partnera nad ní.

Období kolem rozchodu je vždy velmi rizikové, proto jsme společně vyhodnotily případná rizika. Zjišťovali jsme, zda ji vyhrožuje a pronásleduje. Bylo správné podat trestní oznámení, protože stalking může leckdy končit i velmi tragicky.

Zdena Prokopová, vedoucí AD ROSA, zástupkyně ředitelky ROSA

www.rosa-os.cz , www.stopnasili.cz

Právě v práci se Jana s Milanem seznámila. Rok kolem sebe jen přešlapovali, ale po prvním polibku události nabraly rychlý spád. Během 12 měsíců se stihli přestěhovat a přivést na svět první dítě. Už tehdy Jana tušila, že něco není v pořádku.

Milan se nejprve vracel domů s lahví vína, dokud ale musel druhý den sednout za volant a odjet do práce, situace byla ještě snesitelná. Když ale postupem času začal pracovat z domova, tlak v rodině se stupňoval. „Lahev otevíral už v devět ráno, když jsem šla s dítětem do školky. Bylo hrozné, když jsem se s dítětem vracela odpoledne z pískoviště, chtěla jsem jen v klidu uvařit večeři a vykoupat ho a věděla jsem, že doma bude sedět on, pod parou a agresivní.“

Sympatická Pražačka ale přesto žila pro hezké rodinné chvíle, kterých bylo ale pomálu. „Věděla jsem, že bych rodinu sama nedokázala uživit, kdybych odešla. A nechtěla jsem odejít na úkor toho, že mě budou muset živit rodiče. Proto moje odchody byly zpočátku chvilkové. Rozum i srdce však říkaly, že je konec,“ trpce přiznává.

Jenže i po definitivním rozchodu se Milan domníval, že se k sobě vrátí. A bylo opravdu těžké smutně sedět doma s malými předškoláky, odolávat zamilovaným smskám, které píše jejich táta, s nímž tolik chtěla vybudovat láskyplné hnízdo. Janě nečekaně pomohla jedna věc. „Protože nejsem dobrá v argumentaci a nejlepší věty mě napadají až po sporu, často jsem Milanovi vše psala na papír. A jeden jsem našla. Psala jsem ho tak tři roky zpátky, po jedné velmi nepříjemné hádce, a byl tak úderný, že jsem si znovu připomněla všechny svoje pocity. Člověk totiž rychle zapomíná na to špatné.“