Přes kaňon řeky Apurimac se pomocí tradičních technik z dob Inků staví každý rok visutý most Q’eswachaka. A to přesto, že nedaleko už stojí most moderní. Místní obyvatelé však vnímají stavbu provazového mostu i jako symbol svých tradic, pouto spojení s přírodou a historií.
Španělští dobyvatelé byli visutým mostem tak fascinováni, že jej označili jako „Ďáblovo dílo“. Inkům, kteří potřebovali mosty jen pro pěší a hospodářská zvířata (vozy nepoužívali), úzký most pro tehdejší potřeby zcela vyhovoval. Často jej využívali také běžci, kteří doručovali zprávy v celé říši Inků.
Stavba mostu
Pevnost mostu nemohlo ovlivnit ani zemětřesení. Je totiž uvázaný ke kamenným patám (viz video). Visuté mosty tohoto typu sloužily v době Inků i jako zdroj příjmů pro místní obyvatele, za přechod často vybírali mýtné.
V roce 2009 vláda v Peru uznala most a jeho obnovu jako součást kulturního dědictví země.
Stavba ze stébel trávy
Na stavbě visutého mostu se v Peru podílejí stovky žen i mužů z obou stran kaňonu. Ženy splétají ze stébel trávy ichu, která se předem upraví, krátké šňůry, z nich pak vznikají delší provazy. Tady už nastupují muži, aby následně z provazů spletli a utáhli silná lana, jedno tvoří hned třicet provazů.
Nosnost takového lana je tak 4 000 liber, tedy něco přes 1 800 kilogramů. Most má délku 150 stop (téměř 46 m). Základ mostu a podlahy tvoří čtyři silná lana, po jejich natažení se starý most strhne a řeka jej odnese pryč.
Není náhoda, že se most obnovuje pravidelně v červnu, tehdy totiž mají vlákna trávy tu nejlepší kvalitu. Kromě základních lan se natáhnou i další dvě jako zábradlí, „podlahu“ mostu zpevní větve.
Most Q’eswachaka je posledním zástupcem visutých mostů v Andách, stojí (či spíše visí) ve stejných místech, kde byl v době panování Inků.
