Přestože si to spousta lidí myslí, Zdeněk Pohlreich se nepodílí na výběru restaurací, které se natáčení účastní. Kolikrát dopředu ani netuší, kam přesně se jede. „Jen velmi výjimečně mě dramaturgie pořadu požádá o názor, ale jinak jsem jen herec. Ani bych to ovlivňovat nechtěl, nemám ambici mluvit televizním dramaturgům do řemesla. Neuměl bych odhadnout, co má jaký televizní potenciál. A upřímně, neměl bych na to ani čas,“ vyvrací jeden z mýtů, který o pořadu koluje.
Připouští, že o restauracích něco ví, ale i u nás jsou podle něj lidé, kteří se v tom vyznají líp než on. „Třeba restauratér Nils Jebens z Kampa Parku nebo Tomáš Karpíšek z Ambiente. To jsou lidi, kteří to mají dobře srovnaný v hlavě,“ řekl pro iDNES.cz Zdeněk Pohlreich u příležitosti zahájení vysílání nové řady Ano, šéfe!.
Co tedy dělá dobrého restauratéra?
Kombinace schopností gastronomických a obchodních. Ne nadarmo se říká o dobrém kuchaři, že je to špatný hospodský. Musí totiž umět počítat a mít v sobě i trochu vůdcovství. Je to celý komplex věcí, který je nutno zvládnout.
Kdo z těch restauratérů z předchozích pěti řad pořadu si to vzal k srdci?
Třeba Andrej Tlustý z Lednice, ten ze sebe udělat superkapitalistu. Byl velice schopný, pracovitý a agilní, jen trochu plaval v počtech. Dodnes má problém s tím, že moc přemýšlí nad tím, co mu lidi říkají a bere si to k srdci. Ale jeho podnik udělal obrovský krok dopředu. Protože spousta restaurací vypadá a vaří skvěle, ale jejich hospodářský výsledek zdaleka nemusí být takový, jak se může zvenku zdát.
Přitom se podívejte, jak Pohlreich Tlusté před pěti lety školil (více zde):
4. května 2010 |
Kde se podle vás bere i v lidech, kteří nejsou z oboru, touha otevřít si vlastní restauraci nebo kavárnu?
Tak restaurační byznys je strašně cool, protože se ve svém podniku staráte o lidi a je vám tam dobře. Cítíte se jako doma. A spoustě lidí stačí, že je občas někdo pochválí, jak supr vaří a že by se s tím mohli živit. Jenže hlavní problém je v tom, že lidi o tom oboru prostě nevědí dost ve všech aspektech a ignorují varovné signály i realitu. Přitom restaurací je ohromné množství, a kdyby se pět let žádná nová neotevřela, oboru by to jen prospělo. Trochu by se to tu vyčistilo.
Kdo o tom nic neví, má pocit, že si jen najme kuchaře, ten mu bude vařit a budou v pohodě. Jenže dobrých kuchařů není moc, lidí, kteří chtěj obsluhovat, taky ne. Nikdo se nebojí o práci a paradoxně je pro mladé lidi často i finančně zajímavější jít na pracák, než dělat za minimální mzdu a něco se naučit. Prošvihli jsme šanci vybudovat tady pořádný kapitalismus. Prostě nejsou lidi.
Když přijedete natáčet do nové restaurace, jak dlouho trvá, než se rozkoukáte, jaký potenciál to má?
To víte za chvilku. Ochutnáte první jídlo, mrknete na ty lidi, na interiér, podíváte se do kuchyně a máte celkem jasno. To je stejné, jako když přijdete k někomu domů.
Ve čtvrtek se těšte na berounskou Bastilu
Nová řada Ano, šéfe! je šestá v pořadí, a když člověk srovná první z dílů a ty současné, posun tam za ty roky jednoznačně je. Vnímáte to taky?
Moc ne, já se na sebe nekoukám. Ale změnil jsem se za tu dobu jako člověk, nějak jsem se vyklidnil, takže se to logicky trochu změnilo i v lidské rovině. Příběh a napětí tam ale samozřejmě pořád jsou, i když to výrazně záleží na protihráčích.
Když se dívám na Gordona Ramsaye, to je jiná energie. V Americe mají lidi posazený sebevědomí úplně jinde než u nás v Čechách. Tady lidi spolknou, že jim přijde do jejich vlastního podniku cizí člověk a nadává jim do hovad, to v Americe neexistuje. A dobrý protihráč i mně přidává energii, každý konflikt dobře živí příběh.
Co lidsky zajímavého se najde v nových dílech, jichž Prima odvysílá osm na podzim, dalších osm na jaře a zhruba třetina z nich se teprve točí?Máme tam notorické lháře i absolutní doják, šokující díl z odborné gastronomické školy, či bratry s velkými plány. Prostě všude žijí lidé a v každém díle se vždycky něco stane, i když to může na začátku vypadat, že je to absolutní klídek a nuda.
A co díl, který se odvysílá tento čtvrtek (viz ukázka v úvodním videu)? Sám říkáte, že dívat se na rozpadající se sny a ztracené iluze není nic příjemného.
První díl je z Berouna, z restaurace Bastila, kde v kuchyni vládne šéfkuchař, kterému sebevědomí rozhodně nechybí, mohl by ho rozdávat. Občas prostě potkávám lidi, kteří to vidí nějak jinak. Chtějí se strašně moc ukázat a předvést, což by asi nevadilo, pokud to je ku prospěchu věci a není to jen o nich. Tady jsme měli kluka, který byl vězněm svojí vlastní vnitřní myšlenkové Bastily a dalo dost práce s ním pohnout. Snad mu to klapne.
