Hokejistům či fotbalistům by mohli závidět. Zatímco ti mají na svých šampionátech leckdy jeden i více dnů volna, rychlostní kanoisté se zpravidla nezastaví.
Příkladem budiž třeba oba nejlepší Češi: Martin Fuksa i Josef Dostál absolvovali ve čtvrtek dvě závodní jízdy, jen aby v pátek znovu vyrazili na jinou trať, respektive s jinou posádkou – a znovu se vydali do boje o světový úspěch.
Už večer předem ví, kdy budou muset na trať. Tehdy se proto plánuje program jejich dalšího dne. S minutovou přesností.
Dopoledne
Žádné vyspávání, budíček musí být brzy. Vstává se více než tři hodiny před startem prvního závodu, aby se vše stihlo. Třeba ve čtvrtek si Fuksa řídil budíček před sedmou, aby v 7.15 seděl na snídani. Vždycky si dá to samé: chléb s medem.
Hodinu a půl před závodem se jde rozjet. Hodinu před startem z lodě vyleze, uzavírá se do sebe, koncentruje se. Do kánoe znovu zaklekne 20 minut před startem. Udělá pár temp – a vyráží na trať.
Už ráno přicházejí do akce i lékaři. „Kolem osmé přicházejí první sportovci s různými bolístkami,“ popisuje šéflékař výpravy Michal Říha.
Po ranním závodě
Přímo na kanále závodníci obědvají: obvykle zeleninu, těstoviny, rýži. Záleží i na časovém odstupu od dalšího závodu. Pokud není dostatečný rozestup od odpolední jízdy, musí kanoistům stačit třeba energetická tyčinka.
Po obědě se vrací na hotel Espresso, který se nachází hned vedle kanálu Idroscalo. Jako spolehlivý relax slouží sociální sítě, kontakt s domovem.
Kanoistický nadšenec Fuksa sleduje i ve volných chvílích závody v televizi. „Nebo si pustí Kvitovou, jiné sporty. Sleduje je pořád,“ líčí jeho otec a trenér Petr.
Jiní se naopak dění na kanále ve volných chvílích vyhýbají. „Mám z toho nepříjemný, nervózní pocit a ten moc nepotřebuju,“ vypráví Dostál. Raději si ve chvílích volna pustí japonský kreslený seriál Naruto.
Jiní si čtou. Filip Dvořák, který jezdí na deblkánoi s Jaroslavem Radoněm, si přivezl v iPadu životopis Boba Marleyho či slavné dílo Alchymista od Paula Coelha. „Je to i před závody celkem motivační.“
V literatuře hledá inspiraci i Dostál. „Já čtu životopis paralympionika Jiřího Ježka. Motivuje mě to i do výkonů tady v Miláně,“ vykládá.
Ne každého ale láká zapojit hlavu. „Já jsem vypnul. Maximálně hraju hry na iPhonu,“ říká Radoň.
Odpoledne
Fuksa se každou chvíli ptá: „Kolik je hodin?“ Hlídá si, aby se držel harmonogramu. Před semifinálovou jízdou zpravidla absolvuje masáž s bylinkovými přípravky. Hodinu a půl před závodem znovu míří na kanál.
Odpolední program končí kolem 16. až 17. hodiny. Poté se závodníci ještě jdou vyjezdit, někdo pohovoří s novináři, jiní už míří na hotel.
Na něm nejprve přijde večeře. Obvykle je menu podobné jako u oběda, jen Dostál s úsměvem popisuje: „Mně zachutnaly zákusky, piškoty pomatlané nějakým pudinkem s ovocem. Tvoří většinu mé večeře.“
Večer
Po jídle přichází znovu čas lékařů, fyzioterapeutů, masérů. Ve stísněném milánském hotelu však mají složitější podmínky. Nejprve masírovali kanoisty na chodbách, to jim však vedení hotelu posléze zakázalo.
„Asi si někdo stěžoval,“ říká masér František Noll. „Většina lidí to brala v pohodě, smála se tomu, když nás na chodbách viděla. Ale jeden host se mi zdál od začátku podezřelý. A dvacet minut poté, co jsem ho potkal, přišel zástupce hotelu, že musíme pryč.“
A tak nyní chodí po dvoulůžkových pokojích, které se stávají jeho pracovištěm.
Vedle masáže je večer opět chvílí na relax. Dostál hraje šachy nebo stolní fotbal, jeho kolega ze čtyřkajaku Lukáš Trefil si krátí chvíli u hry Hledání min na počítači.
Okolo půl desáté začínají kanoisté pomalu mířit do postele. Spáč Fuksa usne rychle, další bojují s nervy. „Mně to jednou trvalo do jedenácti,“ přiznal Daniel Havel, další člen čtyřkajaku.
Není divu: každý nabitý den jim jde v Miláně o hodně.
