Nad humpoleckým závodním areálem, kde ve středu dopoledne poněkud snižovala viditelnost hustá mlha, se snáší pár posledních dešťových kapek.
Jistě, déšť ke sportu patří.
Když však kapat úplně přestane, obracím se na matičku Přírodu a děkuji jí: Uff, tak aspoň nezmoknu.
Vnitřní radost mi však dlouho nevydrží. Hned vzápětí mě totiž jeden z organizátorů ubezpečí: „Nebojte, suchý stejně nezůstanete. V jezírku se smočíte.“
Pobaveně kývnu a přitom si představuji, jak mám ponořené boty i kalhoty v té studené vodě.
Brrr, nic příjemného, povím vám.
Během toho, co s kolegy novináři čekáme na kočár, jenž nás dnes proveze areálem, žertujeme: „Koně jistě nebudou mít dneska svůj den a vyklopí nás.“
No ještě to tak!
Vtom přijíždí sympatický bítešský vozataj Jiří Chlanda. Jeho kočár táhnou dvě klisny. Jedné je jedenáct, druhá je o rok starší.
Dočerna zbarvené „dámy“ už za sebou mají úvodní trénink a také již svezly jednu várku zástupců médií.
„Tak nasedat,“ vyzývá nás vozataj.
Jeden kolega si sedá do přední části, odkud pořizuje záznam outdorovou kamerou. Já a další novinář máme vyvažovat v zadní části.
„Jste připraveni?“
„Jsme.“
„Vjee,“ zavelí vozataj.
Hlas napoví, kdy je potřeba zabrat, kdy povolit
Kočár sebou škubne a já okamžitě kolem sebe hledám rukojeť, jíž bych se alespoň jednou rukou přidržoval. V té druhé mám diktafon.
Pomalým klusem se přibližujeme k první překážce.
V průběhu jízdy se ptám třeba na to, za jak dlouho jsou koně schopni vnímat pokyny: „Většinou jsou vnímaví, takže za půl roku. Jsou ale i koně, kteří se to za půl roku nenaučí.“
Dále mě zajímá, jestli se používají univerzální pokyny: „To je individuální. Dneska je ta škála hrozně široká. Důležité je koně naučit nějaký svůj povel, který je vžitý. Také by měl kůň rozlišit podle hlasu, kdy má zabrat, kdy povolit.“
Jak zabírají koně, pociťuji právě v tento okamžik.
Vjíždíme na můj vkus velmi ostrým tempem do první překážky, jež má podobu jakéhosi podkroví.
Chytám se oběma rukama obručí kolem sebe, abych nevypadl, a pomyslím si: Teda vy nás nešetříte.
Nestíhám v tom spěchu sledovat, kolikrát jsme vjeli dovnitř a kolikrát vyjeli, každopádně vím jedno: Tohle zatáčení připomíná driftování.
Na silnici bychom takového řidiče označili slušně jako nevychovaného, tady mají koně přímo v popisu práce makat v zatáčkách.
Když vyjíždíme, i přes poměrně hlasité klapání kopyt slyším, jak si z nás dělá vozataj srandu: „Vždyť vy tam vzadu vůbec nevyrovnáváte.“
Mistře, já jsem rád, že se držím.
Na mokré louce, která je po dešti z posledních dní nádherně zelená, zase zvolníme, což je příležitost pro otázky.
Dozvídám se například, že při závodu maratonu jedou koně dvanáct kilometrů (což je bezpochyby pěkný záhul) a překonávají většinou šest překážek.
Mimochodem, když vjíždíte do překážek, jsou označené písmeny od A podle abecedy a podle toho se do nich v pořadí vjíždí. Červený podklad znamená, že ji máme mít po pravé straně.
Ano, červené písmeno už vidím.
A vidím také jezírko.
Z poklusu se najednou vyřítíme vstříc studené vodě, jež se nám v tu ránu vlije do bot a kompletně zamokří spodní část kalhot.
„Proč já, hlupák, si nevzal holínky,“ zpytuji svědomí.
Nemá je tu ovšem nikdo z novinářů.
Do prvního jezírka vjíždíme stejně jako do překážky předtím několikrát z více úhlů. „Teď už je mi jedno, kolikrát to projedeme,“ říkám si, když cítím mokrou celou spodní část těla.
V závodě by koně jeli o třetinu rychleji
Když nás „konečně“ koně spláchli, střídám v přední části rozhlasového reportéra.
„Tady to bude lepší,“ tuším.
Ano, taky že mám pravdu.
Sice to vedle vozataje v zatáčkách vyhazuje víc, avšak o to méně pak člověka spláchne při další vodní překážce, jíž zdoláváme, voda.
„Dáme si ještě jednu, jo,“ oznamuje nám Chlanda a ukazuje opodál, kde jsou postavené docela blízko sebe slaměné balíky.
Po celou dobu jízdy vozataj poplácává jednoho i druhého koně. Kdyby se začala jedna kobyla poflakovat, zaměří se vozataj jen na ni.
To už zase po další výměně pozic redaktorů sedím v zadní část, a když svižně „letíme“ mezi balíky, stíhám se zeptat: „O kolik rychleji byste projížděl v závodě?“
„Asi tak o jednu třetinu.“
„Aha, tak to byste mě už asi museli lovit z balíků,“ pomyslím si, jelikož si moc dobře nedovedu představit, že bychom tudy projížděli ještě rychleji.
Jsme zpátky. Tribuny jsou zatím prázdné a v areálu ještě organizátoři dolaďují poslední detaily. Už v pátek tu však bude plno. Novináře totiž vystřídají v kočárech závodníci, jež odstartují finále jubilejní 50. ročníku Zlaté podkovy.
Tak hlavně, ať nevypadne z kočárů moc lidí.
