Celou dobu okupace Československé socialistické republiky sovětskými (a zpočátku i dalšími) vojsky mezi roky 1968 až 1989 se spekulovalo o tom, kdo (a zdali vůbec) k nám intervenční vojska pozval. Husákovo vedení strany i státu prezentovalo vstup vojsk na výsostné území Československa jako akt internacionální pomoci komunistických a lidově demokratických stran bloku Varšavské smlouvy před kontrarevolucí, která v zemi údajně hrozila. Tato oficiální doktrína byla základem pro tzv. proces normalizace.
Oficiální místa v té době nikdy nepřipustila, že se jednalo o akt odporující mezinárodnímu právu. Možná tomu napomohl i nekoordinovaný a nikterak výrazný odpor západních mocností proti naší okupaci. Dnes už se ví, že mocnosti byly obsazením Československa dne 21. srpna 1968 de facto překvapeny, nebyly na to připraveny politicky ani vojensky. Navíc některé právě v oné době řešily své vlastní vnitrostátní problémy (Francie).
Nechme ale historikům a dalším odborníkům, aby se vypořádali s politickými souvislostmi či právními aspekty, stejně tak i otázkami viny a trestu aktérů této hanebné události. Nebylo to poprvé v historii (a bohužel asi ani naposledy), co se stala maličká země ve středu Evropy středem zájmu velkých mocností, aniž by její obyvatelé měli možnost cokoliv udělat.
Každá tragedie však přináší při jiném úhlu pohledu i určitou komičnost.
Nejinak tomu bylo i při objasňování příčin, které umožnily „dočasnou“ okupaci Československa, která nakonec trvala 21 let. Maličko předběhněme sled událostí, o kterých bude dále řeč, a pro dokreslení pravdivosti výše naznačené myšlenky ocitujme slova prezidenta Václava Havla, která pronesl před kamerou v dokumentu České televize nazvaném „Vážený Leonide Iljiči“, který v roce 2008 natočila režisérka
Jak známo, Rusové nevtrhli do Československa bez přípravy. Několik měsíců se tato vojenská akce připravovala, a jak už je dnes rovněž zřejmé - za přímé účasti několika našich tehdejších nejvyšších představitelů. O schůzkách v Bratislavě či Čierné nad Tisou (1968) referovala i tehdejší média. Samozřejmě tendenčně a zdaleka ne o všem. A právě na těchto schůzkách – jak se mnohem později podařilo objasnit – se pětice soudruhů podepsala pod tzv. „zvací dopis“. Přesně to potřeboval Brežněv, aby mohl argumentovat, proč vlastně došlo k „internacionální pomoci vojsk“.
Úvodní část prvního tzv. „zvacího dopisu“, který podepsali soudruzi Kolder, Kapek, Švestka, Indra a Biľak – ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu
Kdo zvací dopisy napsal a podepsal? A kdy byly napsány? Odpovědi na řadu otázek chyběly dlouhé roky.
Uplynulo několik let od listopadové revoluce. Na tiskové konferenci 2. dubna 1992 řekl prezident Václav Havel, že mu ruský prezident Boris Jelcin poskytl tzv. „zvací dopisy“. Údajně byly nalezeny v jednom ruském politickém archivu. Do Prahy se ale dostaly jen jejich kopie. Tak či onak, za posledními řádky rusky psaného textu bylo dobře čitelných pět podpisů: Indra, Kolder, Kapek, Švestka a Biľak.
Dopisy byly s překlepy a vypadaly nesmírně amatérsky
Po letech Václav Havel před kamerou vzpomínal: „On (Jelcin – pozn.aut.) byl na státní návštěvě tady v Praze a jako dárek, jako překvapení, mně přivezl „zvací dopis“, který byl zřejmě tím hlavním „zvacím dopisem“. Byla to myslím si asi kopie. Vzpomínám si na jeden detail, že jenom jsem se na to podíval a jaksi mě na tom zarazilo, že to bylo napsaný na normálním psacím stroji, s nějakýma překlepama, vypadalo to nesmírně amatérsky.“
A byla na světa kauza hodná zřetele. Hned od začátku bylo jasné, že budou muset pomoci kriminalisté.
Tehdejší prokurátor Generální prokuratury ČSFR Vladimír Nechanický v době natáčení dokumentu režisérky Cejnkové vzpomínal: „My jsme tenkrát hledali všechny možné prostředky, jak objasnit celou záležitost ‚zvacího dopisu‘. Ten ‚zvací dopis‘ byl speciálně panem Biľakem, kterého jsem vyslýchal, označen jako záležitost jemu neznámá.“ Proto bylo nutné se vyrovnat s Biľakovou námitkou týkající se pravosti podpisů. Na scénu vstoupili kriminalisté.
„S doktorem Nechanickým jsme dlouze konzultovali možnosti zkoumání dokumentů, které dostal prezident Havel,“ vzpomíná tehdejší zástupce ředitele Kriminalistického ústavu Jan Hlaváček. „Problém byl v tom, že písmoznalec může dospět k jednoznačnějšímu výsledku jen při zkoumání originálu písemnosti, nikoliv její kopie. Kdyby se postavil závěr na základě zkoumání kopie, určitě by se našel někdo, kdo by celou expertizu zpochybnil.“ Navíc se nabízela možnost využití i dalších kriminalistických expertiz, např. mechanoskopické či daktyloskopické.
Ruská strana - jak se dalo čekat - odmítla poskytnout (třeba i zapůjčit) originál „zvacího dopisu“. Čeští kriminalisté se ale touto situací nenechali zaskočit. „Doporučil jsem dr. Nechanickému, aby s ruskou stranou vyjednal, aby nám poskytli dokument ke zkoumání přímo u nich, v Moskvě, třeba na tamním Kriminalistickém ústavu Generální prokuratury Ruské federace,“ dodává Jan Hlaváček. Rusové kupodivu souhlasili. Nechanický odletěl do Moskvy se dvěma vyšetřovateli a třemi špičkovými experty Kriminalistického ústavu – písmoznalcem, expertem na kriminalistickou fotografii a videodokumentaristou
Vezli si s sebou dostatek srovnávacích vzorků, tedy rukopisů inkriminovaných osob, včetně jejich podpisů (rukopisy nebylo obtížné sehnat v archivech ÚV KSČ a vlády, v té době se běžně texty psaly rukopisně a teprve poté se přepisovaly na psacím stroji). Dalo se ale předpokládat, že v Moskvě mohou nastat komplikace. Proto si experti s sebou vzali také veškerou nezbytnou přístrojovou techniku a materiály k expertiznímu zkoumání a dokumentaci, jako byl mikroskop, fotopřístroj, různě citlivé filmy, filtry, osvětlovací lampy a dokonce i vývojky a ustalovač, také videokameru a další věci. Prezident Havel půjčil skupině českých právníků a kriminalistických expertů nový armádní letoun Challenger.
Detail podpisu Biľaka – ze Znaleckého posudku Kriminalistického ústavu
Chladné přijetí v Moskvě. „Najednou nám přestali topit.“
V Moskvě je čekalo chladné přijetí. Už jenom vpuštění do objektu Generální prokuratury Ruské federace s hromadou kufrů se neobešlo bez velkých obstrukcí a složitého vyjednávání. „Když jsme ráno přijeli na generální prokuraturu a mělo začít zkoumání, tak jsme najednou zjistili, že se nějak přestalo topit, je tam zima, nikde nikdo. Čekali jsem. Čekali jsme hodinu, dvě. ‚Zvací dopis‘ nikde,“ vzpomíná fotograf Jaroslav Tichý.
„Nakonec mi došla trpělivost a uchýlil jsem se ke lsti,“ doplňuje s úsměvem na rtech Vladimír Nechanický. „Pohrozil jsem jim, že pokud nám nevyhoví ten den, že se obrátím přímo na jejich prezidenta, aby bylo splněno to, co bylo slíbeno. To nejspíš zabralo, protože jsem byl záhy vyzván, abych šel s nějakým človíčkem do jeho kanceláře. Tam otevřel šuplík u stolu a vyndal desky, ve kterých byly hned dva dokumenty. Onen rusky psaný ‚zvací dopis‘ - a pak ještě jeden, psaný česky a podepsaný Kapkem.“
„Dopisy nám vydali ke zkoumání okolo 14. hodiny a hned také zdůraznili, že pracovní doba u nich končí v 16 hodin a že doufají, že si do té doby stihneme dopisy prohlédnout,“ vzpomíná Jaroslav Tichý na stresující okamžiky.
Záhada druhého dopisu
Zajímavé bylo, že kromě „zvacího dopisu“, o kterém se stále dokola hovořilo, se v deskách nacházel i další dokument. Druhý dopis byl překvapením. Byl napsán česky na psacím stroji se slovenskou mutací. Nadepsán byl slovy „Vážený soudruhu“ a byl plný obav o osud naší země… Podepsán byl Antonínem Kapkem. Zřejmě se jednalo o osobní iniciativu stranického vůdce Prahy. Možná si jím chtěl vydláždit cestičku do vyšších pater mocenské struktury, ne-li až k té nejvyšší funkci. Vskutku hrdinský počin. Život tohoto „odvážného“ politika, jak známo, skončil sebevraždou.
Mezitím se mezi skupinou českých expertů objevila i písmoznalkyně z moskevského Kriminalistického ústavu Generální prokuratury, jejíž přítomnost při zkoumání byla postavena jako podmínka ze strany hostitelů. „Bylo to podmínka, která se na první pohled zdála jako podivná, my jsme ji ale z hlediska expertizy přivítali pozitivně, protože nikdy není na škodu, když zkoumání provádějí dva nezávislí znalci. Ostatně, s paní kolegyní jsem se nakonec na závěrech zkoumaných dokumentů jednoznačně shodl,“ vysvětluje písmoznalec Jiří Valeška.
Kdo byli signatáři tzv. „zvacích dopisů?
Zdroj: Wikipedie |
Od okamžiku, kdy byly „zvací dopisy“ poskytnuty českým expertům, bylo vše dokumentováno fotograficky a videozáznamem, což měl na starosti Milan Cikán. Právě on se již dříve podílel na vypracování metodiky využívání videotechniky v kriminalistické praxi.
Je potřebné si uvědomit, že se psal rok 1992, a videotechnika byla po všech stránkách v počátcích. Kriminalistický ústav už ale tehdy tuto novou metodu kriminalistické dokumentace používal, při probíhající kriminalistické expertize to bylo však snad poprvé. Nicméně, právě tento druh dokumentu, který dynamicky zaznamenává průběh akce i její aktéry, má posléze mimořádný důkazní význam. Něco podobného ale Rusové tenkrát asi neznali. Proto také: „…jakmile vzal kameraman kameru na rameno, přítomný ruský funkcionář začal namítat, že filmování není možné,“ poznamenává Nechanický. „Oni si snad mysleli, že jsme si přivezli novináře“. Chvilku trvalo, než pochopil, proč je vše dokumentováno na video.
Po několika hodinách zkoumání a dokumentování, kdy písmoznalec Jiří Valeška a jeho ruská kolegyně Tatiana Moskvinová porovnávali podpisy pod oběma „zvacími dopisy“ se vzorky písemností dovezenými z Prahy, bylo naprosto jednoznačné, že podpisy všech signatářů na „zvacích dopisech“ jsou pravé a také, že listiny jsou původní. Zajímavým markantem byla třeba zrezivělá sponka na spisy, kterými byly oba listy prvního „zvacího dopisu“ sepnuty. Kdo ví, kde byly dopisy celé ty roky uloženy?
Z kapsy do kapsy
Dopisy napsané na papíru formátu A4 byly nadvakrát přeloženy do „kapesního“ formátu A6, z čehož lze usuzovat, že byly transportovány v dopisních obálkách formátu A6. Obálky však ke zkoumání předloženy nebyly. „Z toho lze nepřímo usuzovat, že oba ‚zvací dopisy‘ byly předávány tzv. z kapsy do kapsy. Oficiální dokumenty mezinárodního významu jsou zajisté zasílány či předávány v jiné, oficiálnější formě,“ doplňuje Jiří Valeška své poznání. Pro zajímavost: List Kapkova osobního dopisu byl vytržen z bloku A4. Z toho lze zase usuzovat (spolu s tím, že byl napsán na psacím stroji se slovenskou mutací), že byl psán ve spěchu někdy v průběhu schůzek na Slovensku na jaře 1968.
Ve zmiňovaném videodokumentu uloženém v archivu Kriminalistického ústavu je zachycena unikátní sekvence hodnocení závěrů písmoznalců. Na otázku svého českého kolegy, které podpisy považuje Tatiana Moskvinová za jednoznačné, tato říká: „Jednoznačně pravý je podpis Švestky, tam je shoda markantů ideální. Pokud bych měla formulovat své profesionální mínění, tak druhý podpis, o kterém nemám pochybnosti, je podpis Biľaka.“ Obdobně hodnotila i podpisy Kapka a Indry. Jen u podpisu Koldera ruská písmoznalkyně zmiňovala nikoliv jistotu, ale „největší pravděpodobnost“.
Lživý film o srpnu 1968 ublíží spíš nám než Čechům, soudí ruští expertiRuský server Gazeta.ru tvrdí, že kritizovaný snímek ruské státní televize ospravedlňující sovětský vpád do Československa v srpnu 1968 zapadá do linie současné konfrontace Kremlu se Západem. Podle serveru dokument není příliš věrohodný a škodí více Rusům než Čechům a Slovákům.  Srpen 1968 |
Zkoumání dopisů na půdě Generální prokuratury RF v Moskvě má svým způsobem nádech komiksu. Nikoliv samozřejmě z hlediska dosaženého výsledku či odborné výměny názorů expertů obou stran. Ti se po odborné stránce téměř stoprocentně shodli. Komičnost lze spatřovat spíše v cirátech okolo poskytnutí dopisů ke zkoumání a v celkové atmosféře, která panovala na této významné instituci v onen inkriminovaný den na podzim roku 1992. Když totiž skončila pracovní doba na generální prokuratuře, ruští hostitelé se začali z objektu postupně vytrácet, až tam nakonec v jedné přidělené místnosti zůstala jen dvojice našich expertů (písmoznalec a fotograf), aby dokončili svoji práci – a jeden ruský technik-laborant. A ve vrátnici vrátný.
Je půlnoc a „tajné“ dopisy není komu vrátit
„Bylo to hodně dobrodružné,“ vzpomíná Jaroslav Tichý. „Když proběhla šestnáctá hodina, čekali jsme, kdy se rozletí dveře, někdo nám sebere dokumenty a vyžene nás na ulici. Nic takového se ale nestalo. A tak jsem v klidu, jen s Jirkou Valeškou, krok za krokem, fotograficky dokumentoval všechno, co bylo důležité,“ říká po letech.
Už byla hluboká noc, když kdesi ve sklepní fotokomoře tamního technika zahřívali ponorným ohřívačem vývojku a ustalovač, aby Jaroslav Tichý mohl na místě vyvolat filmy, a tak pro všechny případy zkontrolovat, zda jsou správně naexponované.
„No jo, ale když jsme někdy hluboko po půlnoci skončili, vznikl nám problém, komu ony vzácné dopisy vrátíme. Nebylo totiž komu. Všichni šli domů. A tak jsme je tam nechali na reprodukčním stole, kde jsem je fotil, a vydali jsme se s Jirkou a s kolekcí pořízených filmů a poznámek ze zkoumání do hotelu. Ještě dneska, když si na to vzpomenu, obtížně chápu tuhle absurditu,“ dodává Jaroslav Tichý.
Cestou do hotelu, hladoví, unavení a možná i v šoku, potkali třetího kolegu, který jim šel noční Moskvou naproti. „Nemohl jsem usnout, měl jsem o ně strach,“ vzpomíná Milan Cikán, který, když pozdě odpoledne dokončil svoji práci, odešel s vyšetřovateli do hotelu.
Znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky v trestní věci proti obviněnému Vasilu Biľakovi byl vypracovaný už v klidu, v listopadu 1992, v laboratořích Kriminalistického ústavu. Jednoznačně potvrdil pravost podpisů pětice tehdejších politických osobností pod tzv. „zvacími dopisy“. Tedy i Vasila Biľaka.
Potrestán nebyl nikdo
Jak jsme uvedli na začátku, tímto článkem jsme nesledovali, jak dopadlo vyšetřování hanebného skutku, kterého se dopustila pětice normalizačních politiků. Někdo jim říkal vlastizrádci, ovšem z hlediska platného práva to tak jednoznačné označení není. Ani jeden z nich totiž nebyl za zradu proti československému lidu potrestán. Nepotrestán zemřel v únoru 2014 i poslední z pětice - Vasil Biľak. Bylo mu 97 let.
„Vyšetřování případu se neskutečně táhlo a celou dobu naráželo na velké množství překážek,“ vzpomíná Pavel Bret, bývalý ředitel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. „Důkazy o vině Biľaka, tehdy posledního žijícího ze zmíněně pětice, jsme poslali po rozdělení federace do Bratislavy, ale ani tam neskončilo vyšetřování případu u soudu,“ dodává.
Slovy bývalého prezidenta Václava Havla jsme začínali, na závěr ještě jedna jeho úvaha týkající se Vasila Biľaka: „…a mám ten dojem, že ve skutečnosti to byl ňouma, obyčejný ňouma, a to bylo pro ten celý systém tehdy charakteristické, že vlastně vynesl vzhůru takové ňoumy, kteří nebyli schopni ani na sebe vzít tu kompletní odpovědnost a nějak ji tak zvláštně rozprostřeli na celou společnost…“
Ano. Osobní odpovědnost. Anebo také osobní statečnost. To je to, o co v tomto případě jde nejvíce. Jedním z argumentů, kvůli kterým prý nebylo možné Biľaka postavit před soud na Slovensku (po rozdělení federace), byla absence znaleckého posudku, který by dokázal, že Biľak zvací dopis podepsal. „Tomu jsem se musel srdečně smát,“ říká Jan Hlaváček. „V době, kdy byl znalecký posudek experty Kriminalistického ústavu zpracován (1992), platil v České i Slovenské republice jeden právní řád. Je tedy účelová lež, když někdo tvrdí, že pro řádný proces neexistuje právoplatný znalecký posudek.“ Bylo to tedy asi jinak. Možná, že na Slovensku nebyl zájem o Biľakovo potrestání.
„Tak či onak, dnes už není koho potrestat, Biľak zemřel. Jeho straničtí kolegové také. Vždycky, když jsem dotazován na tento případ – a o to víc s odstupem doby –, uvažuji o kategorii osobní statečnost. Ta nejspíš nezáleží na velikosti svalů ani na inteligenci. Ale jestliže se někdo postaví do čela – a je jedno, jestli party kluků, fabriky či dokonce státu -, měl by tuto vlastnost, tedy osobní statečnost, mít, aby mohl přijmout také odpovědnost za svá rozhodnutí a činy. Vasil Biľak byl podle všeho zbabělec. Proto se také nikdy ke svému podpisu nepřiznal, i když mu byl formálně dokázán vědecky korektním způsobem,“ uzavírá Jan Hlaváček.
Text převzat a redakčně upraven z rukopisu připravované autobiografické publikace bývalého ředitele Kriminalistického ústavu Praha Jana Hlaváčka. |
Připomeňte si dramatické záběry ze srpna 1968:
20. srpna 2015 |
