Jednašedesátiletý provozovatel autobusové prodejny v ulici Majakovského Jaroslav Prymus smutku místních rozumí. Dobře ví, že pro velkou část z nich znamenala víc než jen příležitostnou zásobárnu spižírny. Pomalu se ale chystá do penze a naznal, že je na čase zvolnit.
„Je to dojemné, lidem skutečně bude chybět. Byli i takoví, kteří chodili nakupovat pouze tam. Někteří už se nás ptali, jestli jsme neudělali chybu. Tak jak má každá vesnice svůj kostelíček, měla Karviná svůj autobus, kam se lidé chodili vyzpovídat,“ přibližuje provozovatel s náznakem nostalgie v hlase.
Autobus koupil s kamarádem v říjnu roku 1990 za tehdy ohromnou sumu - 44 a půl tisíce korun.
„Ze začátku jsme neměli ani korunu, vzali jsme si na něj půjčku u České spořitelny, kde po nás chtěli tři ručitele. Oba jsme totiž brali asi dvanáct set měsíčně,“ vzpomíná na své podnikatelské začátky Jaroslav Prymus.
Původně s ním chtěli jezdit občerstvovat svařákem a kafem lyžaře. „Tehdy se na horách čekalo ve frontách u vleku i hodiny, byla to katastrofa. Abychom využili dobu, než pro tohle získáme veškerá povolení, začali jsme prodávat na třech místech v Karviné,“ líčí.
V autobuse šlo po revoluci sehnat i tehdy nedostatkové zboží. „Měli jsme tam mlýnky na maso, vystřelovací deštníky, vodovodní baterie, jednu dobu i jízdní kola. K tomu čerstvý chléb ze sedmi pekáren. Všechno to byly neskutečné trháky,“ vzpomíná.
Nemáme, ale seženeme
Pojízdná prodejna asi po půl roce našla své stálé a jediné stanoviště. „Lidé věděli, že jsem od šesti ráno v Majakovského ulici před samoobsluhou. Jednou tam tou dobou byla taková fronta, asi padesát až sto metrů, že jsme pochopili, že už neodjedeme,“ vysvětluje, proč autobus zůstal stát tam, kde stojí doteď.
Za celých 25 let neměla prodejna ani jediný den zavřeno. Zákazníkům byla k dispozici i o víkendech a svátcích, dokonce i v roce 2004, kdy povodeň zaplavila celé okolí velkoskladu. Kolik prodavačů a prodavaček se v autobuse za dvě a půl dekády vystřídalo, si Jaroslav Prymus netroufá odhadnout.
„Vždycky se prodej nějak podařilo zajistit. Makalo se. Ze začátku jsme se ani nemohli zastavit, zboží se muselo rychle prodat, abychom za něj mohli včas zaplatit. Nikdy se nestalo, že bychom neměli na faktury nebo na výplaty, ale kdybychom přestali prodávat, tak bychom okamžitě zkrachovali,“ líčí podnikatel.
Zboží spolu s kolegy sháněli po celé Moravě, vozili ho přímo od výrobců. „Ve frontě jsme stáli i celou noc. Třeba v Novém Jičíně jsme takto čekali na cigarety a stejně na nás nezbylo. Když na Silvestra nikde nebyla tatarka ani majonéza, sehnali jsme ji v drůbežárnách. Jedno léto nebyl ocet, tak jsme pro něj jezdili s kanystry do Olomouce a pak ho lidem hadičkou stáčeli do lahví,“ přibližuje.
V prvních letech se měsíční tržby autobusové prodejny vyšplhaly k milionu korun. „Což bylo naprosto neskutečné v podmínkách, kdy už zboží vlastně nebylo kam dávat. Mrazáky s nanukama a dražší věci jsem nosil v rukou do 4. patra. Sklady jsme si pronajali až později. Když chtěl zákazník něco, co jsme zrovna neměli, slíbil jsem, že to seženu,“ přibližuje svůj recept na úspěch.
Karvinští pomáhali autobus chránit před zloději
Autobus měl několikrát namále, třeba když se radnice rozhodla zrušit rychlá občerstvení. „Zůstal jen díky petici, v níž se lidé vyslovili, že ho chtějí. Nebo když jsme vstupovali do EU, přišli úředníci s tím, že to neprojde přes hygienu. Tak jsme zajistili kanystr a průtokový ohřívač, aby byla teplá voda,“ popisuje útrapy.
Obyvatelé okolních domů pomáhali autobus chránit před nájezdy zlodějů. Když v noci viděli z okna podezřelé lidi, kteří se kolem něj motají, upozornili policii.
I proto by byl Jaroslav Prymus rád, kdyby se vozidlo podařilo zrenovovat a zachovat. „Původně byli zájemci o odkup, další firma měla nápad předělat jej na propagační vůz. Nakonec jsme se nedomluvili. V blízké době ho asi odtáhneme k našemu skladu a budeme dumat, co s ním dál,“ přibližuje podnikatel.
Přestože autobus 25 let neprošel žádnou údržbou, podařilo se ho poslední provozní den obchodu nastartovat. „Motor jsme nastartovali, ale hadice jsou zteřelé a muselo by se to zrenovovat, aby s ním bylo možné jezdit,“ míní muž, kterému stále leží na bedrech další prodejna s velkoskladem.
Politici podle něj podnikatelům v dnešní době moc nepomáhají. „Je mi líto mladých, co se do podnikání vrhají bezhlavě, protože se zadaří třeba jednomu ze sta. A jak něco rozjedete, už není šance z vlaku vystoupit. V jednu dobu jsem měl i čtyřicet zaměstnanců a kdyby se mi něco stalo, tak jen na odstupném musím vyplatit tři miliony,“ uzavírá.
