Smrt v objetí anakondy nebo krajty nebo hroznýše zní jako dlouhá a děsivá záležitost. Ale ve skutečnosti je zřejmě jen hrozivá, nikoliv pomalá. Myslí si to alespoň biologové z Dickensenovy fakulty v Pensylvánii a svou domněnku mohou doložit výsledky pokusů: nechali totiž hady pozřít hlodavce „nadité“ elektronikou, a tak získali zcela unikátní pohled na poslední okamžiky oběti hadů škrtičů.
Cesta hlavního autora výzkumu Scotta Bobacka a jeho kolegů k uskutečnění těchto ne každému příjemných experimentů popsaných v červenci v časopise Journal of Experimental Biology) začala v roce 1994, kdy jeho kolega Dave Hardy upozornil na to, že zvířata zachycená ve smyčkách hadova těla (konkrétně hroznýšů) umírají nějak „podezřele“ rychle. Bobackovi se zdálo, že lapají po dechu, ale taková smrt udušením by měla dlouhé minuty: zvířata přitom přestala jevit známky života mnohem rychleji.
Boback a jeho kolegové nejprve měřili tlak, kterým hadi působí na těla již mrtvých zvířat, ale přesný obrázek si z nich neudělali. Podle jejich slov jim nezbylo nic jiného, než bádat na skutečně žijících laboratorních potkanech. Biologové učinili prý všechno proto, aby zvířata - celkem jich bylo 15 - netrpěla, a tak hlodavce spouštěli do hadího terária hluboce uspané. A také s detektory krevního tlaku a EKG elektrodami v těle.
Ty ukázaly, jak rychlá byla smrt oběti. Tlak byl tak velký, že se hlodavci prakticky zastavil oběh krve a zvíře tedy nezemřelo na nedostatek kyslíku, ale zástavu srdeční činnosti. Prudce, po pouhých šesti sekundách, vyskočil krevní tlak v žílách přivádějících krev do srdce a naopak klesl v tepnách, protože srdce nedokázalo krev pumpovat dále do těla. Prudce vyskočil srdeční tep, jak se srdce pokoušelo situaci zvládnout. V podstatě se dá stav potkana popsat jako tzv. obstrukční šok, který se u lidských pacientů objevuje třeba při plicní embolii, kdy část krevního řečiště zablokuje nějaká uvolněná usazenina.
Zároveň se v části krevního okruhu, který byl spojený se srdcem, výrazně zvýšila hladina draslíku v krvi. Byla dokonce tak vysoká, že by zřejmě zvířeti způsobila srdeční zástavu i v případě, že by se z hadova objetí po několika sekundách vysvobodilo (nebo ho spíše vysvobodil někdo jiný). Podle autorů to v podstatě znamená, že i škrtiči - tedy alespoň v pokusu použití hroznýši - svou oběť obrazně řečeno „otráví“ a mají tak zvýšenou pravděpodobnost, že už jim neuteče.
Z pohledu zvířete je tedy boj o život velmi krátký. Nejspíše už během několika sekund ztratí vědomí, protože se zastavil oběh krve v těle a především do mozku. Pak začaly postupně selhávat i další orgány a zvíře tak bylo mrtvé dlouho předtím, než ho had pustil - což bylo v průměru až po 6,5 minutách. Nevíme přesně, proč kořist drží tak dlouho, ale nejspíše proto, že se vyplatí mít opravdu jistotu.
Možná jde také o evoluční pozůstatek z dob, kdy hadi nebyli tak efektivní a milosrdně rychlí. Boback si myslí, že původně svou kořist skutečně dusili, což je omezovalo na lov menší kořisti: udržet zvíře srovnatelné velikosti několik minut musí být opravdu náročné. Jak hadi postupně zesílili a kořist začala umírat na srdeční zástavu, jejich jídelníček se rozšířili i na živočichy, kteří škrtiče svou velikostí převyšují.
Úprava: V článku jsme opravili údaj, že zvýšená hladina draslíku v krvi vede k infarktu. Ve skutečnosti může vyvolat závažné srdeční arytmie až náhlou zástavu srdce. Doplnili jsme také, že pokus probíhal s hroznýši.
