Uprchlíci jsou i tématem, okolo kterého se politicky zhmotnil relativně velký sociální problém. Odborně se mu říká „prekariát“ a jde o novou společenskou třídu lidí, „kteří propadají sítí základních sociálních jistot“, píše Jan Kužvart. | foto: Michal Sváček, MAFRA

KOMENTÁŘ: Proč se bojíme uprchlíků?

  • 1000
Hysterie kolem přijímání uprchlíků a ekonomických migrantů má v České republice řadu důvodů. Obviňovat paušálně lidi stavějící se proti jejich přijetí z extremismu a xenofobie je nejenom krátkozraké, ale ani to za současné vyhrocené situace ničemu nepomůže.

Zejména kvůli své komunistické minulosti a etnické homogenitě pociťuje česká společnost vůči kulturně odlišným společnostem značnou averzi. Snažit se v ní narychlo „vynutit toleranci“ tak vede jedině k protitlaku a názorové polarizaci.

Obava z neznámého i poznaného

Strach z uprchlíků se navíc umocňuje překrýváním se s debatou o terorismu a budoucnosti islámu v Evropě. V očích českého občana se pak nezřídka slévá v jedno uprchlík a ekonomický migrant. Stejně tak mu splývá i obraz muslima, černocha a teroristy v jakéhosi archetypálního násilného jedince s tmářským myšlením.

Jan Kužvart

Analytik, zabývá se bezpečnostní a politickou problematikou Blízkého východu a severní Afriky. Zaměřuje se i na e-diplomacii a drony (bezpilotní prostředky).

Jan Kužvart

Spolupracuje s řadou médií včetně iDNES.cz. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy, návazně bezpečnostní studia a také arabistiku a historii.

Ono ale vlastně ani tak nejde o představu jedince jako spíše masy bytostí bez tváře a jména. Tato dehumanizující představa, která zavdává podnět k tomu, abychom uprchlíky nevnímali ani jako lidské bytosti, se dá jen těžko usměrnit už jen z toho důvodu, že česká média takřka nepřináší osobní příběhy uprchlíků. Je to škoda, protože by je to jednak polidštilo a jednak by to umožnilo některé děsuplné představy české veřejnosti uklidnit.

Daniela Drtinová nedávno trefně uvedla, že česká média mají kvůli přehnané korektnosti obavu se ptát například na některé palčivé otázky o kompatibilitě islámu se západní společností. A na co člověk nezná odpověď, toho se bojí. Bohužel, média se často ani nemají koho ptát, protože odborníci chybí.

Zároveň je ovšem třeba dodat, že i ze svého okolí (jsem arabista) slyším osobní zkušeností podepřené obavy z toho, jaké jsou šance na integraci či přijetí některých skupin uprchlíků a ekonomických migrantů. Stavět proto celou debatu o uprchlících na tom, že Češi se jich bojí, protože ještě žádného neviděli, je zavádějící.

Nejistota světem vládne

Velkým zdrojem obav z českého stýkání a potýkání se s uprchlíky je rovněž nedůvěra ve schopnost státu situaci zvládnout a v demokratičnost EU, která může rozhodnout „o nás bez nás“ bez ohledu na naši suverenitu či vůli voličů a uprchlíky nám přidělit. Nedostatek informací, absence záruk a jistot a vědomí slabosti malého národa v globalizovaném světě, v němž se odehrávají procesy, v nichž nemá kontrolu nad svým osudem, jsou pak motorem obav z toho, co nás čeká a nemine.

Tato situace, kdy je zápecnické češství bez milosti vhozeno do víru mezinárodní migrace, krom toho koliduje s naší národní povahou ještě v jednom směru. Dobře to definoval Karel Čapek: „Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků.“ Výzvy na uzavření hranic armádou, která k tomu ani nemá dostatek sil, jsou toho dobrým příkladem.

Svár práv a povinností

Zásadním důvodem českých obav z uprchlíků je podle mne nicméně to, že celá debata je elitami a orgány státní a unijní moci prezentována tak, že v řadovém občanovi zpochybňuje dělbu práv a povinností, na kterých je fungování naší demokratické společnosti založeno.

Unijní kvóty totiž vyznívají tak, že „my“ máme povinnost „je“ přijmout a „oni“ mají právo sem přijít, ať občan řekne sebehlasitější „ne“. Právo na náš blahobyt a bezpečí tak dostává někdo zvenčí, zatímco naše povinnosti se zvyšují o nutnost se postarat nejen o sebe, ale i o něj. Nebo snad některý z etablovaných evropských politiků mluví na veřejnosti hlasitě o tom, jaké mají současní imigranti povinnosti?

Za zmínku také stojí nejen přerozdělování práv a povinností, ale i zpochybňování systému odměn za dodržování pravidel hry. Je vidět, že řada lidí si probíhající debatu o uprchlících interpretuje tak, že občané mají dodržovat zákony a platit daně, avšak nelegálním migrantům v cestě přes hranice nesmí stát žádný plot.

Ve výsledku je tím zpochybněno, zda má cenu se snažit podle pravidel vůbec hrát. Důsledkem je růst jak populistických stran a hnutí v Evropě, tlačících na jednoduchá řešení, tak povzbuzení další nelegální ekonomické migrace do zemí EU. Ve hře tedy není jen osud uprchlíků, ale i legitimita a funkčnost našeho současného politického zřízení.

Strach ze sebe samých

Uprchlíci jsou v neposlední řadě i téma, okolo kterého se politicky zhmotnil v ČR mnohem větší sociální problém. Odborně se mu říká „prekariát“ a jde o novou společenskou třídu lidí, „kteří propadají sítí základních sociálních jistot“. Tato existenčně ohrožená část Čechů nejen, že nemá čas na úvahy o multikulturním obohacování či závazcích vyplývajících z mezinárodního práva, ale je i náchylná k politickému extremismu. V příchozích uprchlících pak může vidět svůj obraz, tj. další prekariát, s nímž je nucena se dělit.

Evropa se nejen v souvislosti s Řeckem zaklíná slovem „solidarita“. Mám pocit, že by si jej nejradši zbožštila, aby bylo nedotknutelné a nezpochybnitelné, protože bez něj nemůže fungovat. Prekariát je ale solidarity neschopný. A my se jej bojíme. Stačí se podívat, kolikrát se v internetových diskuzích opakuje, že uprchlíci k nám přicházejí jen pobírat sociální dávky. Sami diskutující jsou totiž často prekariát (což nemyslím nijak pejorativně) a vadí jim to čím dál tím víc. Hledání viníka za tuto situaci již začalo. V 30. letech jím byli Židé. Kdo to bude dnes, je nasnadě.

(Pokud se Vám na tomto místě nezobrazila infografika, najdete ji zde.)


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video