Divák se střídavě směje, dojímá i hrozí při pomyšlení, kolik zbytečné veteše a temných zákoutí nosí ve vlastních šedých buňkách mozkových, z nichž režiséři Pete Docter a Ronaldo Del Carmen vyčarovali pestrobarevný svět s dokonalým vnitřním řádem.
Jen v USA a v Kanadě film vydělal za měsíc skoro tři sta milionů dolarů, dalších dvě stě milionů již nasbíral v jiných zemích a že si v Pixaru mohou chystat poličku pro dalšího Oscara, zdá se takřka jisté. „Animák“ může být chytrý a přitom vstřícný, vzkazuje znovu Pete Docter, nositel sošky za něžně zábavný příběh Vzhůru do oblak, kde se sblížili dva osamělí: starý vdovec s malým skautíkem. A také hrdinka snímku V hlavě pozná osamělost.
Kde vyrábějí sny
Stylizované lidské emoce sídlící ve velíně, jímž by nepohrdlo ani řídící středisko NASA, se představují od prvního úsměvu i pláče své nositelky: od miminka přes batole k bezstarostné školačce, kterou vykolejí teprve rodinné stěhování z kraje zeleně do velkoměsta. Dívka se snaží být pozitivní a nepřidělávat svým rodičům starosti, jenže ve škole nikoho nezná, stýská se jí, začne uvažovat o útěku. A její proměnu z velína sledují i upravují až otravně jásavá Radost, rudý Vztek, fialový Strach, brokolicově zelená Nechuť a hlavně skleslý Smutek v kouzelné podobě obrýlené ošklivky „depky“.
Film V hlavě patří k výrazově nejdospělejším dílům Pixaru, což však neznamená, že míjí děti. Navíc jim může dát nenucenou lekci z počítačového světa, jejž uspořádání mysli připomíná, včetně programování snů či třídění a smazávání vzpomínek zabarvených podle druhu prožitku. Úsměv násobí prostřihy do velínů v hlavách dívčiných rodičů, kde emoce jako rozené drbny komentují, proč si maminka raději nevzala toho brazilského fešáka.
Jak je prostý vnější děj, vedoucí od dívčina splínu ke vzpouře, tak jednoduše jej mapuje i odraz v její mysli: hrdinčiny jistoty se hroutí jako obří továrny, kde v troskách labyrintu myšlení hledají emoce záchranu v podobě šťastné vzpomínky. A právě jednotlivé zastávky putování mozkem tvoří klíčové kouzlo filmu i Pixaru samého, tedy nekonečnou vtipnou představivost. Najde se tu oddělení abstrakce, kde cestovatelům hrozí proměna v duchu abstraktního malířství; skládka, na niž bagry hrnou zapomenuté dětské hračky; slzy v podobě barevných bonbonů i filmové studio na výrobu snů se vším všudy, s herci, maskéry, narychlo dopisovanými scénáři. Úplně na konci se nachází podvědomí, „kam zavírají potížisty“, a pak už jen nicota bez návratu.
Občas se historka uchýlí k příliš dojímavé naučnosti, nicméně potěší, že povinný hiphurácký optimismus dá nakonec za pravdu občasné potřebě úlevných slz v náruči „depky“. Po pravdě představa, že mezi nadějí a malověrností nás kočírují barevní skřeti, kteří se v naší hlavě přetahují o řadicí páku, je docela zábavná. Zvláště když se k závěrečným titulkům přidá veselý sestřih jiných mozkových centrál včetně zvířat. Hravosti, tvé jméno je Pixar.
Více z filmu V hlavě
