Nedzad Avdić cítil, jak bosýma nohama šlape do krve muslimských chlapců a mužů, které pár sekund předtím v jedné z místních škol postříleli srbští vojáci. I on měl skončit s kulkou v hlavě. Vojáci se však rozhodli jinak a Avdiće se zavázanýma rukama vyvedli ven. „Srebrenica vždycky byla a vždycky bude srbská!“ křičeli vojáci.
Dnes sedmatřicetiletý Avdić o svých zážitcích až dosud mlčel, s blížícím se dvacátým výročím masakru se však rozhodl promluvit. „Jen jsem chtěl, aby to bylo rychlé,“ svěřil se reportérům agentury AP.
Avdić byl jedním z patnácti tisíc muslimských mužů a chlapců, kteří se snažili ze Srebrenice obklíčené srbskými jednotkami dostat do bezpečných regionů. Srbové je podle něj lovili. Dokázali jich pochytat na šest tisíc, další dva tisíce muslimů se vzdaly dobrovolně. Srbové je posléze stříleli na desítkách improvizovaných popravišť (více viz box).
Srebrenický masakrDobytí východobosenské Srebrenice srbskými jednotkami a následný masakr tisíců lidí se stal jedním z tragických vrcholů tříleté občanské války. Srbské jednotky Srebrenici obsadily v době, kdy platila za "bezpečnou zónu OSN". Ženy, děti a starce dopravily na muslimská území, ale na 8000 mužů a chlapců v červenci 1995 zmasakrovaly. Nizozemští příslušníci mírových jednotek tomu nedokázali zabránit. Nebylo jich dost a neměli dostatek zbraní. Ostatky obětí tohoto masakru byly později nalezeny v různých masových hrobech a identifikovány pomocí analýzy DNA. Řada lidí se ale dodnes pohřešuje. Krveprolití ve Srebrenici je považováno za nejhorší masakr v Evropě od 2. světové války. Organizátoři očekávají, že sobotní smuteční ceremonie v rámci 20. výročí masakru se zúčastní asi 50 tisíc lidí včetně mnoha mezinárodních delegací. Tu americkou povede někdejší prezident Bill Clinton, přijede i Madeleine Albrightová a Angela Merkelová. |
Když srbští vojáci vedli Avdiće ven ze školy, věděl, že jde na smrt. S rukama zavázanýma za zády dokráčel až na popraviště, kde před sebou spatřil hromadu mrtvol. Vojáci se však na poslední chvíli rozmysleli a Avdiće spolu s dalšími vězni naložili na náklaďák. Převezli je na jiné popraviště. Ve skupinách po pěti je pak vytahovali ven a nemilosrdně stříleli. Avdić chtěl alespoň o několik minut oddálit svou smrt a protlačil se proto co nejdál na korbu náklaďáku.
Když přišel jeho čas, bosýma nohama dopadl na ostrý štěrk a kráčel po něm až na popraviště. Po boku měl další čtyři muže. Zničehonic zaburácely výstřely. Avdić se zhroutil na zem. Cítil nepopsatelnou bolest. Ta však znamenala, že je stále naživu. Několik hodin pak bez hnutí ležel na hromadě mrtvol. Celou dobu poslouchal zvuky poprav. „Krvácel jsem a čekal, až umřu,“ vzpomíná.
Dlouhá cesta do bezpečí
Střelba ustala až hluboko v noci. Vojáci nasedli do auta a odjeli pryč. Avdić však nechtěl riskovat a dál vyčkával. Až po několika minutách pomalu zvedl hlavu. Kousek od sebe zaregistroval pohyb. Další přeživší. Postava v dálce na něj zavolala, jestli mu může rozvázat pouta. Avdić nemohl vstát. K muži se musel dokutálet. Jedinou možností, jak ho osvobodit, bylo přežvýkat lano na jeho zápěstích.
Když byli oba muži volní, ještě za tmy se schovali v nedalekém lese. Věděli, že brzy přijede další náklaďák a popravy budou pokračovat. Druhý přeživší se pokusil ošetřit Avdićovi střelné poranění a ze svého trička mu vyrobil improvizovaný obvaz. V lese oba přečkali až do rána. Pak se vydali do okolních kopců. Když dorazili na vrchol, dole pod nimi přijížděl další náklaďák. Srbští vojáci na něj nakládali mrtvoly.
Po čtyři dny pomalu kráčeli do regionů ovládaných bosňáckými jednotkami. Avdiće trápilo zranění. Jeho kolega šel první a snažil se mu čistit cestu. Avdić ho opakovaně prosil, ať ho nechá zemřít a uteče do bezpečí. Muž však Avdiće neustále povzbuzoval. Vodu z potoka mu nosil ve vlastní botě. Na jednom z hřbitovů našli lahev coca-coly. Ležela hned vedle čerstvě vykopaného hrobu. V lahvi sice plavali mravenci, vysílení muži však sladký nápoj vděčně vypili.
Avdić nedokáže s odstupem času říct, kdy přesně překročili frontovou linii. Že jsou v bezpečí poznali až tehdy, když dorazili do jedné muslimské vesnice. Zakrvácení a vyčerpaní k smrti zaklepali u prvního domu. Místní jim dali najíst a napít. Co bude dál Avdić ani jeho věrný druh nevěděli. Jasné jim bylo jen jedno. Přežili vlastní smrt.
Příbuzní si připomínají oběti Srebrenice:
