Filmy o umírání mají vždy stejný vývoj: šok, vzdorování, smiřování. A ty vstřícnější i humor, počínaje Klepáním na nebeskou bránu, kde mladíci vyrazí na zběsilou poslední jízdu k moři, a konče dílem Než si pro nás přijde, ve kterém výlet jako loučení zvolí Jack Nicholson a Morgan Freeman.
V Domácí péči se rebelská road movie nepěstuje, leda jako cesta k léčbě duše, jestliže tělo už nelze spasit. Ani humoru tu není mnoho, spíše se kolem něj opatrně našlapuje nebo se obléká do jímavé pohody a sounáležitosti moravské vsi.
Alena Mihulová coby spolehlivá zdravotní sestra, žena i matka, která náhle slyší nezvratný ortel, kdy sama potřebuje pomoci, slaví výrazný herecký návrat, aniž by vzlykala a omdlévala. I objímání stromů v jejím pojetí lze přijmout.
Dobře s ní ladí Bolek Polívka jako zaskočený manžel, ztěžka hledající odvahu přijmout změnu a vyznat své city. Tam, kde se vědomí konce týká ústřední dvojice, má film tichou sílu, z níž mluví autorská zralost.
Ale sotva se zaplete do alternativní léčby, do banalizované mystiky, symbolů, metafor a pouček, podráží nohy vlastním hrdinům, o publiku nemluvě. I když je možné, že festivalové poroty si na novodobé šamany potrpí.
