„Nic nevidím, jak se mi to asi může líbit?“ špásoval na střídačce bývalý záložník, když mu výhled na trávník zatarasilo klubko novinářů.
A co teď, když už vidíte?
Je to pecka a skvělý. Klobouk dolů před všemi, kteří to zorganizovali v čele s Petrem, že ho to napadlo. Fotbal vypadá dneska určitě jinak, když je plný stadion. Takhle si ho pamatuju. Je výjimečné, aby na českou ligu chodilo čtyřicet tisíc lidí. Doufám, že to tady zase zažije Petrův syn.
Vy sám jste nedávno měl rozlučku...
… která byla lepší, to je jasný. Ne, vážně. Obě jsou smutné, protože ten konec je smutný. Takhle by to ale mělo vypadat, když se loučí hráč takového kalibru s něčím, co dělal přes dvacet let. Je vidět, že lidi na to tady reagují dobře.
Jak vzpomínáte na Švancaru jako na fotbalistu?
Neměl jsem ho rád, protože si dělal pořád srandu. Někdy jsem se nad tím musel usmát i já. Ale hlavně fanoušci ho měli rádi a nebylo obvyklé, aby vaši vlastní fanoušci tleskali hráči soupeře.
Proč jste ho nemusel?
Je to trochu s nadsázkou. Byl to hráč, který chtěl za každou cenu udělat nějakou srandu, ale většinou na úkor obránce. V hokeji se to trestá bitkou, to na hřišti nejde.
Ale i vy jste podobný vtipálek. Budete oba dělat srandičky i po konci kariéry?
Myslím, že je to spíš pozitivní pohled na celý život a svět. Nevidím důvod, proč bychom měli přestávat. Asi se úměrně věku budeme vtípky trošku krotit, ale nevidím důvod, proč měnit pohled na věci kolem sebe.
Bral byste nyní jako trenér Domažlic takového hráče do týmu?
Pokud by mi rozhodoval zápasy, tak by mi to nevadilo. Pokud povedeme o dva góly, tak je mi jedno, co budou hráči na hřišti dělat.
