Po téměř třiceti letech existence se velšský soubor NoFit State řadí mezi klasiky nového cirkusu. Jeho poslední show Bianco pro něj připravila italská režisérka Firenza Guidi.
Bezchybné artistické výkony, živelná kapela, práce se světly i rytmem. Na to všechno je již české novocirkusové publikum dávno zvyklé a od hlavních hvězd festivalů působivou koláž tak nějak očekává. NoFit State Circus však přichází s něčím navíc. Absencí sedaček zcela škrtají existenci hlediště. Diváci jsou doslova vtaženi do děje a (v rámci mezí bezpečnosti) mohou během představení popocházet, měnit polohu, sledovat jednotlivé výkony téměř odkudkoli.
Už touhle jednoduchou myšlenkou se jim tak dostává neobvyklého a neopakovatelného představení. Režisérka navíc k standardním výkonům přidává snové obrazy, akrobacii oživuje zajímavými kostýmy, působivými doplňky. Hned ze začátku se děj v šapitó poprvé otevře symbolickým stržením opony. Jednotlivá čísla oživují blyštivé třásně či svítící trapézy. K vrcholům představení pak patří moment z plakátu akce, kdy jedna z akrobatek doslova povstane v obřích několikametrových šatech.
Lze namítnout, že podobně jako hudba místy až dryáčnicky skáče od rock’n’rollu přes africké rytmy třeba ke country a blues, působí i řazení jednotlivých akrobatických čísel „bez ladu“ a lze se jen dohadovat, zda tím Guidi sleduje nějaký příběh. To by ale nemuselo vadit, spoustu představení nového cirkusu právě často příliš upřednostňuje pokus o hluboký příběh před oku lahodící podívanou. To u Bianca rozhodně nehrozí.
Velšský kus totiž graduje závěrečným číslem, poetickým finále s točící se akrobatkou v trapézovém kruhu, která se v překvapivých a krásných momentech pomalu snáší k zemi. Právě v tuto chvíli dostává Bianco nejvíce svému italskému názvu. Tedy bílý, nepopsaný a nebo třeba čistý. Bianco je vlastně čistá reklama na nový cirkus, čirá podívaná.
