Po Zemi jezdí hodně motorek. Opravdu hodně. Mají různé tvary, objemy motoru, vyznávají různé styly. Některé denně dřou a vydělávají, jiné vozí svého majitele na dovolené nebo na kávičku.
Esence dokonalosti
Stejně jako jejich majitelé, mají i motorky svou pomyslnou hierarchii. Jsou tady dělníci, drsňáci, kavárenští povaleči, nafintěné slečinky, noblesní modelky, ale také aristokraté. Plnohodnotným zástupcem poslední jmenované skupiny je bez jakýchkoliv pochybností Honda Gold Wing.
Od okamžiku svého zrodu v roce 1975 je tento motocykl hýčkaný, zdokonalovaný a vychovávaný pouze k jedinému účelu: být absolutní špičkou ve své třídě. Skutečnou esencí dokonalosti. Po čtyřiceti letech vývoje a několika dnech strávených v této vybrané společnosti nezbývá než konstatovat, že tento záměr se vydařil do posledního detailu.
Ne každému musí nutně jeho styl vyhovovat. Když není v dohledu, utrousí na jeho adresu nejednu jízlivou poznámku skoro všichni, od drsných motokrosařů přes namakané okruhové atlety až po elegantně nedbalé choppery. Ale v okamžiku, kdy se za doprovodu nezaměnitelného, hlubokého a kultivovaného zvuku ležatého šestiválce objeví na scéně, jdou všechny diskuse stranou. A čas se na okamžik zastaví v tiché úctě.
Přebírám motorku a naivně se zeptám: „Je tady něco zvláštního, co stojí za zdůraznění?“ Po deseti minutách souvislého výkladu se začínám smát sám sobě za hloupě položenou otázku. Skoro mám chuť se zeptat motorky, jestli si vůbec smím sednout.
O něco později, když zaklapne stojan a chystám se vyrazit, nastává první překvapení. Navzdory svým rozměrům a „papírové“ váze je gold wing pocitově neuvěřitelně lehký. Nízko položený motor, sedlo umístěné pouhých 740mm nad zemí a odlehčený hliníkový rám mají na svědomí perfektní ovladatelnost motorky na místě a v nízkých rychlostech. Manipulace na parkovišti je například zcela bez obtíží.
Každý, kdo někdy řídil motorku podobných rozměrů, má vyvinutý smysl pro zaparkování tak, aby se při odjezdu nadřel co nejméně. I tohle dilema je gold wing připraven vyřešit za svého řidiče. Nedalo se jinak, než zaparkovat přídí z mírného svahu směrem k chodníku? Nevadí. Dvěma pohyby palce pravé ruky zařadím zpátečku a okolo stojícím posměváčkům spadnou čelisti až na zem. Než je posbírají, honda zabzučí a mizí do dálky.
Alenka v říši tlačítek
Kapitolou samou pro sebe jsou ovládací prvky. Ve chvíli, kdy se ve spínací skříňce otočí klíček, ocitám se na velitelském můstku vesmírné lodi Enterprise.
V horní hraně palubní desky ožijí mezi dvojicí reproduktorů a rozměrných zpětných zrcátek tři analogové kulaté budíky. Směrem zleva je to otáčkoměr, rychloměr a palivoměr kombinovaný s ukazatelem teploty motoru.
To bylo poslední setkání s „klasikou“. Směrem k jezdci odděluje analogový svět od toho digitálního velký barevný LCD displej. Na něm se zobrazují kromě údajů o celkové a dílčí ujeté vzdálenosti také názvy aktuálně naladěných rozhlasových stanic, provozní údaje motocyklu, mapové podklady navigace nebo například úroveň naklopení světlometů nebo nastavení zadní pružící jednotky. Pokud ledabyle zacvaknete některý ze tří kufrů, hláška na displeji vás na to neváhá upozornit.
LCD panel není dotykový a každá funkce má tady své vlastní tlačítko. Nebo rovnou dvě. Nejdřív to vypadá, že v šachovnici tlačítek zmizím jako Alenka v říši divů. Stačí ale pár kilometrů a začínám se intuitivně orientovat v nastavení multimediálního systému i navigace. V té se mimochodem dá „hrabat“ pouze v klidovém stavu. Za jízdy si můžu mačkat co chci, ale gold wing prostě kvůli bezpečnosti jezdce k ničemu nepustí.
Pod displejem, po obou stranách spínací skříňky, jsou otočné ovladače nastavení intenzity vyhřívání madel a sedadla řidiče. Když zahrozí nepřízeň počasí, lze ještě zvednout již tak rozměrné plexi a otevřít klapky vyhřívání chodidel. Ještě blíž směrem k jezdci, dolů po nádrži, bylo v minulosti zvykem nahmatat „klaviaturu“ ovládání multimediálního systému a vysílačky. Tu však nově nalezneme na levém předkolenním panelu. A proč? Její místo bylo obsazeno airbagem! V případě nehody gold wing obalí řidiče airbagem a odře se za něj.
Na pravém panelu jsou pak tlačítka nastavení předpětí zadní pružící jednotky se dvěma paměťmi. Pokud v týdnu cestuji sám a na víkend se jede ve dvou a v plné polní, není třeba stále znovu a znovu hledat ideální polohu zadního pérování. MEMO1 je sólo, MEMO2 naloženo. Život s gold wingem je tak snadný.
Pod sekcí nastavení pérování je ještě čtyřsměrný ovladač navigace s potvrzujícím knoflíkem uprostřed.
Už se v těch ovladačích tak trochu začínáte ztrácet? Pak vězte, že jsme přesně v půlce. Některé z dosud vyjmenovaných funkcí mají zdvojené ovládání přímo z řídítek. Plus něco navíc. Vlevo je třeba jedna celá řada ovladačů věnována nastavení informačních kanálů v rádiu. Vypnout dopravní hlášení, zapnout zesílení u zpráv nebo aktivace RDS a tak dále.
Napravo ještě najdete zapnutí a ovládání tempomatu a ono magické tlačítko zpátečky. Po jeho stisknutí naskočí na palubní desce oranžová kontrolka „R“ a pak se už jen couvá stisknutím startovacího tlačítka.
Osedlané Porsche
Reklamní slogan Hondy říká, že šestiválcová osmnáctistovka, decentně skrytá kdesi v hloubi motorky, má sílu turbíny. Na reklamy většinou motorkáři nedají a myslí si o nich své. Tahle ale popisuje charakteristiku motoru tak věrně, že jí nejenom musím dát za pravdu, ale dokonce si její motiv půjčit!
V okamžiku stlačení tlačítka startéru se srdce mašiny rozduní hlubokým tónem a zdvihne se ručička otáčkoměru. Nic víc se neděje. Vibrace nečekejte. Řadím jedničku. V motorce to tiše cvakne a zhasne zelené „enko“ neutrálu na palubce. Pouštím spojku a motorka se beze změny zvuku dává do pohybu, Enterprise vyplouvá…
Majestátně se nesu městem. Malichernosti typu dlažba, přejezdy tramvajových kolejí nebo sem tam nějaký vystouplý či propadlý kanálek jsou pod moje rozlišovací schopnosti. Pokud je však přece jenom třeba vyvolat rychlou změnu směru nebo úhybný manévr, mašina s pohotovostní hmotností 421 kilo se prosmykne mrštně jako lasička. Jen dlouhý bič antény zamává na pozdrav.
Extra nízko položené těžiště činí tenhle křižník až dětsky hravým. Když se nikdo nedívá, odhodí gold wing na okresce svůj aristokratický poker face a vrhneme se do zatáček. Poslouchá na slovo, a čím víc si troufám, tím víc jezdce mašina ujišťuje, že vše je pod kontrolou. A že to, co děláme, ji baví. Nedivte se, bezmála stodvacet koní a točivý moment 167 Nm při 4000 otáčkách za minutu jsou parametry, které v poměru ke hmotnosti stroje staví luxusní hondu na úroveň Porsche 911.
Nikdy by mne nenapadlo, že zrovna na téhle motorce budu dřít o silnici bočními slidery na botách. A najednou škrt, je to tady. A té velké mrše se to líbí a nenasytně nás žene do dalších zatáček.
Plně naložená motorka váží půl tuny. Myslíte si, že je legrace tohle zastavit? Ale ano, je. Dva kotouče o průměru 296 mm na předku a třistašestnáctka hodná sportovního automobilu na zadním kole neznají únavu. Když je potřeba za brzdy vzít, je to jako najet na suchý zip.
Kam jsem jí mohl dát?
Balím věci na víkendový výlet. S více než sto padesáti litry úložných prostor rozdělených do třech kufrů na zádi a několika malých „odkládaček“ nejsem omezený ve výběru svého vybavení. Potěší i fakt, že integrované kufry se dají zamknout jedním otočením klíče nebo dálkovým ovládáním.
Stejným dálkovým ovládáním lze například odemknout pouze top case nebo si motorku „přivolat“ pomocí klaksonu. Tahle funkce je ale opravdu jen pouhou demonstrací možností. I kdyby se mi podařilo zapomenout, kde jsem na parkovišti nechal stát mašinu za osm set sedmdesát tisíc, stačí se zaměřit na to, kde je největší houf lidí.
Pokud se čtyřicet let vybrušované dokonalé tvary podtrhnou ještě vyzývavou kombinací temně červeného laku Candy Prominence a černé grafitové metalízy rozťaté podélně stříbrným pruhem s emblémy avizující toto významné jubileum, je o diváky postaráno opravdu úplně všude.
Sedadlo pro vyvolené
Řízení živoucí legendy je samo o sobě hodně silným zážitkem. Když ale na výletě zastavíme a zadívám se na křeslo spolujezdce, připadám si tak trochu jako řidič prezidentské limuzíny. Jako řidič mám k dispozici veškerý komfort, o kterém se ostatním ani nezdá, ale stále to jaksi není úplně ono. Ten úplně nejluxusnější post je vyhrazen někomu jinému...
Sehnal jsem si tedy náhradního řidiče a sám si zkouším tohle prezidentské apartmá na vlastní kůži. Na jedné straně se mi to líbí. Přilba řidiče mi sice občas vadí ve výhledu, ale jsem pohodlně rozvalený do pohovky a Gold Wing mně unáší krajinou. Pod sebou mám vyhřívané sedlo, muzika příjemně hraje a chybí snad už jen sklenice vychlazeného piva v ruce. Zní to jako definice dokonalého světa.
Na druhé straně ale pomalu začínám přemýšlet, jestli to má ještě něco společného s jízdou na motorce. Po pár kilometrech mě ten pocit dokonalosti dokonce omrzí a těším se na návrat za řidítka.
Všechno to, co bylo až dosud popsáno, je „pouze“ popis vybavení, které lze pořídit za základní cenu. Výčet doplňkové výbavy by vydal na samostatný článek. Honda Gold Wing má kromě zpátečky také svůj vlastní e-shop s doplňky. Komu je například jedna anténa na horním kufru málo, může si objednat ještě jednu pro vysílačku. Následuje plejáda chromovaných krytů na cokoliv si vzpomenete, interkomy do přileb nebo například zadní spojler.
Třešničkou na dortu je osvětlené zrcátko vestavěné do víka zadního kufru. Všechny zavazadlové prostory mohou být například také vystlány měkkými koberci s vyšitými logy Gold Wing a tak dále a tak dále...
Kritické okénko
Čas vymezený pro audienci se pomalu chýlí ke konci. Ať se mi to líbí nebo ne, budeme se muset rozloučit. Mrknu ještě, jak vypadá královský apetit. Je totiž zvláštní, že pětadvaceti litrová nádrž už vystačila na pěkných pár kilometrů po městě, středně dlouhý výlet a několik cest do práce. No ano, se spotřebou pod hranicí sedmi litrů se už nedivím ničemu.
Snažím se úporně vymyslet, co by na téhle mašině stálo za kritiku. Nemůže být přeci tak protivně dokonalá. Myslím, že to mám. Převodovka by beze vších pochybností snesla šestý rychlostní stupeň. Tohle je věčně otevřené diskusní téma všech goldwingářů. Někteří tvrdí, že pětka s overdrivem stačí, jiným šestý stupeň prostě chybí. Osobně se k tomuto názoru kloním také.
Jisté je jedno. Ať má tahle mašina rychlostí kolik chce, navždy už je v historii zapsána jako etalon motocyklové dokonalosti, často přezdívaný jako auto na dvou kolech. Kamkoli s ní dorazíte, vždy sklidíte zaslouženou úctu, obdiv a někdy i trochu závisti. Třeba když vás v teple a „suchou nohou“ proveze letní bouřkou.
Honda Gold WingMotor: Rozměry a hmotnost: Převodovka: 5stupňová Cena: 869 900,- Kč |
