Sklárny ve Světlé se otevřely lidem. Lákaly na prostředí pro pekelníky

  • 0
Světlá nad Sázavou a sklo. Málokteré spojení dvou slov k sobě pasuje tak přesně. Sklářská výroba ve zmiňovaném městě na Vysočině trvá už pětačtyřicet let. Tajemství výroby křehké krásy zajímá stále velké množství lidí, a tak je o pravidelné dny otevřených dveří vždy velký zájem.

Od založení podniku v roce 1965 byla výroba zastavená jen jednou, a to v roce 2008. Od začátku října 2009 už sklářská výroba Crystalite Bohemia jede znovu a naplno. I když tu ruční už v plném rozsahu nahradila automatická. „Pořád je ale pro lidi hodně zajímavé. Málokdo ví, jak nejrůznější skleněné vázy, pohárky či dózy vlastně vznikají,“ říká technický ředitel společnosti Zdeněk Dvořák.

I proto se ve Světlé nad Sázavou pravidelně dvakrát do roka koná den otevřených dveří. „Jednou je naplánovaný na dobu kolem Dne dětí a podruhé na podzim. Těsně před poutí,“ prozrazuje Dvořák. „Lidi si u nás mohou nejenom prohlédnout výrobu, ale taky si za slušné ceny nakoupí sklo,“ dodává.

Většina ze současných bezmála šesti stovek zaměstnanců pochází právě ze Světlé. „Šli jsme se podívat, jak taťka pracuje. Je leštičem. Děcka ho tady sice už viděly několikrát, ale museli jsme jít znovu,“ usmívala se Otýlie Turtáková, která vzala na návštěvu do skláren syna Roberta a dceru Zuzku. „Jen ať vidí, jaká je to dřina. Aspoň si budou táty víc vážit,“ doplnila.

Sama totiž moc dobře ví, o čem mluví. Před odchodem na mateřskou dovolenou totiž ve výrobě pracovala se svým manželem. „My dva pocházíme ze Slovenska, ale děti už se narodily tady ve Světlé. Plánujeme, že se tu usadíme,“ uvedla.

Z kamenolomu zpátky k pecím

Výroba ve světelských sklárnách běží v nepřetržitém provozu celý rok. Zastavit tavení nelze ani ve svátek. „Polovina zaměstnanců proto také každoročně slaví Štědrý den třeba už 23. prosince,“ vysvětluje Dvořák.

Přesto by zaměstnanci svoji práci neměnili. Alespoň jednoho skláře mají ve Světlé nad Sázavou snad v každé rodině. „Ale třeba od nás tady děláme všichni,“ svěřil se tavič Michal. „Osm let jsem foukal sklo, pak jsem odešel na sedm let do kamenolomu, ale teď jsem se sem vrátil. A jsem za to moc rád,“ přesvědčoval.

Kvůli veskrze automatizované výrobě už se sice k tradičnímu foukání skla nedostane, avšak těžkou hlavu si z toho nedělá. „Řeknu vám to takhle - je mi úplně jedno, co tady dělám, hlavně, že mě to uživí,“ hlásil s úsměvem.

Také on strávil svoji sobotní směnu v pekelně horkém a hlučném prostředí pod dohledem zvídavých návštěvníků. „Třeba já jsem se sem přijel podívat po čtyřiceti letech,“ uvedl Stanislav Marčík.

„Byl jsem zvědavý na postup, zajímalo mě, jak se teď sklo vlastně zpracovává. A musím uznat, že je to opravdu atraktivní podívaná, když vidíte všechny ty ohně a hořáky. Jak pro pekelníka,“ smál se.