Trabanti: Z divočiny do města duchů, kde se čas zastavil před 50 lety

  • 4
Jsme potlučení a blížíme se na konec nejtěžších tří set kilometrů, jaké jsme kdy jeli. Ale stojí to za to. Nevíme, co je za den, a je nám to jedno, do civilizace se nám stejně vůbec nechce. Ale musíme. Vyhnout se jí tady v Austrálii v podstatě ani nejde.

Austrálie je zvláštní zem, matfyzák by asi řekl, že je binární. Země extrémů. Věci jsou buď vyhraněné na jednu, nebo druhou stranu. Jedničky nebo nuly.

Po pěti dnech jsme se konečně probojovali skrz Holland Track, opuštěnou zlatokopeckou stezku, která nám dala pořádně zabrat. Docházela nám voda, benzín i síly. Ale zvládli jsme to.

Najednou stojíme na křižovatce, kde začíná místní silnice druhé třídy. Uválcovaný pás červené hlíny a prachu občas ozdobí vlněná roleta, která vypadá, že vám urve kola a auto se rozpadne na šroubky. Buď se před ní dokážete pořádně rozjet a stylem „Mzda strachu“ roletu (odborně se jí říká korugace) přeletět, nebo vám nafackuje odspoda.

A tak se tak mlátíme po roletě v oblacích prachu, kilometr po kilometru. Najednou přichází rychlý střih a z ničeho nic se objevuje asfalt a supermoderní pumpa. Prostě binární zem. Před chvilkou jsme byli v divočině a teď na nás utočí moderní civilizace. Dáváme si hranolky s kečupem, dofukujeme pneumatiky zpátky na silniční tlak a vyrážíme dál. Na parádní silnici nás najednou začne předjíždět jeden road train za druhým.

Vlaky na silnicích

Silniční vlaky jsou jedním z nezaměnitelných symbolů Austrálie. Četli jsme o nich, viděli je na fotkách a najednou se řítí kolem nás. Obrovské soupravy dlouhé přes padesát metrů, které tahají mastodonti o výkonu převyšujícím 600 koní. Dostali jsme hodně doporučení, jak je předjíždět, jak si dávat pozor, co dělat a co nedělat. Nikdo nás ale nepřipravil na situaci, kdy začnou předjíždět oni nás.

Najednou se vám zhmotní v zrcátku, takže z nich vidíte jen obrovský bull bar – rám, kterým sráží králíky, klokany i krávy. Road train je tu totiž král, nikdy nebrzdí a vždycky má přednost. Nebezpečný je však i v momentě, kdy stojí nehybný na silnici. Kvůli jeho délce totiž neslyšíte nastartovaný motor a nemáte tušení, kdy se to celé rozjede. Najednou se prostě dá s praskáním štěrku pod obrovskými koly do pohybu a mizí v dálce.

Dojeli jsme až do Kalgoorlie, pravého centra Goldfields, tedy zlatých polí. Tady všude se těží a hledá zlato. K vidění je úplně všechno, od prospektorů s detektory kovů až po Super Pit, největší povrchový zlatý důl světa dlouhý tři a půl kilometru a široký jeden a půl. Obrovská jáma v zemi, která je navíc půl kilometru hluboká.

V určitých místech dosahuje hloubka až půl kilometru.

Zlato ale není zrovna to, co by nás aktuálně zajímalo. Blíží se večer a v Austrálii začíná zima. Přes den se sice teplota šplhá ke třiceti, ale v noci prudce padá ke třem. Chvíli zvažujeme, že dokonce masňácky pojedeme do kempu, ale pohled na ceník nás otáčí jinam.

Myslí to vážně?

Bloudíme večerním Kalgoorlie a hledáme, kde budeme spát. Nic moc. Ale je tady jedno pěkné parkoviště určené pro obytná auta. Žádné karavany, žádné stany, žádné přespávání v osobních autech. Za symbolickým plotem stojí několik karavanů, dumáme, jestli to mají nějak zmáknuté, nebo mají na pokutu. Podle toho, jak pěkné karavany to jsou, to vypadá spíš na to druhé. Chvíli smutně postáváme a říkáme si, že to riskneme.

Přichází k nám rozesmátý chlapík. „Slyším dvoutaktní motor, koukám, kde je ta motorka… A ono přijede auto,“ směje se, jak kdyby místo žlutého cirkusu přijel Monty Pythonův létající cirkus. Austrálie je první zemí, kde se lidé víc smějí, když naše auta slyší, než když je vidí.

Tihle mastodonti mají výkon převyšující 600 koní. Na předku je krásně vidět tzv.bull bar, speciální rám, který při jízdě odhodí i krávu. Road train zkrátka nikdy nezastavuje.

Chlápek se jmenuje Lawrence, máme mu říkat Lawrie. Vysvětluje nám, že kolem páté ráno tudy chodí policie a pokutuje ty, co spí mimo obytná auta. Nasadíme bezradný výraz. Lawrie chvíli dumá, a pak navrhuje, že můžeme spát u něj doma. Chvíli na něj koukáme, jestli si všiml, že je nás devět, máme tři auta, dvě motorky a jsme příšerně špinaví. Vypadá, že si všiml. A tak se stěhujeme.

Stroj času

Lawrie má malou dílnu, svářečku a dva prázdné pokoje, v kterých bydlí opuštěný posilovací stroj a vánoční Santa v životní velikosti. Dáváme dohromady sebe i naše stroje. Hlavně čezetu Skippyho, která dostala na Holland tracku dost zabrat. Snažíme se aspoň nějak odvděčit za pohostinnost a vaříme rajskou s knedlíky, má docela úspěch. Byl to dobrý tah, náš původní plán vypadnout druhý den moc nevychází, ale zdá se, že nás tu Lawrie a jeho žena ještě jeden den snesou. Finišujeme, co se dá, a další den to samozřejmě stejně nestíháme. Už nám to je ale blbé a odpoledne odjíždíme.

Ale střechu nad hlavou jsme přece jenom našli. Nocujeme v opuštěném hornickém městečku Gwalia, které se po uzavření blízkého dolu v roce 1963 prakticky přes noc vylidnilo. Zůstaly tu jen plechové baráčky, postavené z toho, co bylo zrovna po ruce.

Padá večer a na Gwalii se snesl chlad. Dovnitř ale nefouká a domky zase po dlouhé době poslouží svému účelu. Nasoukáváme se dovnitř a jako bychom přitom prošli strojem času. Osaháváme staré postele a nádobí a z gramofonu bez jehly slyšíme hudbu historie.

Odtud někdo zmizel pekelně rychle.

Pro kutila úplně ideální.

Trocha moderny nemůže uškodit.

Ráno nás vrací zpět do reality. Zima se blíží a s ní i deště, takže musíme jet dál. Do vlnitého plechu se začne opírat slunce a my opouštíme Gwalii. Čeká nás Great Central Road, prašná „dálnice“ vedoucí do středu Austrálie až ke slavnému Uluru. Říkají jí tady nejdelší australská zkratka. Alice Springs, nejbližší město, je odsud vzdálené 1 600 kilometrů. To už je kousek.